ZPĚV VII. NOVÝ JERUSALEM.

Tak pokračuje svatá naše věc.

Den ke dni rostem, zjevný důkaz to,

že s námi celý národ, jeden muž.

Po pevnosti se vzdává pevnost římská,

voj římský prchá jako bez smyslů,

a sám nám všady klestí volné dráhy.

Jen Jerusalem posud vzdoruje.

Já nedbám oň – co jest mi Jerusalem?

Mně postačí, že Sion nezorán,

tím spokojím se – celý Jerusalem

jest minulostí, co chrám zbořen v něm.

A přece Jerusalem pro nás všecko.

Jak děl jsem v minulosti, příteli.

Kde synedrion dnes? – To v Jabne jest.

Kde synagogy? – V Tiberias jsou.

Kde pevnost židů? – Tady v Betaru!

Nechť nezorána hora chrámová,

přec Hadriana město dnes je tam,

Aelia Capitolina – nic víc!

Nač k jedné hroudě tak se připínat?

Vlast větší jest a rád bych věru věděl,

proč Betar můj by nemoh během dob

být pro lid nový – nový Jerusalem?

Již proto ne, že Betar v zpupnosti

zapálil v posměch ohně vítězné,

když Jerusalem padl. – Ty to nevíš,

já zažil to a věci takové

je těžko zapomnít i po letech.

Toť také vaše zvláštnost, rabbini,

vše pamatovat a nic zapomenout!

Ne dosti Garizim že jeden sok,

má Betar druhým býti? – Nesouhlasím.

Vše dobu květu má i dobu pádu,

kvet Jerusalem věky – nyní pad

a kvete Betar teď. Svou polohou

jest povolán být středem nové vlasti,

jak hnízdo útulné zde v horách leží,

lev ku útoku schystán, příteli!

Tam Caesarea a tu Diospolis,

on v středu jich jak věčná pevnost Judy

v skal štíty vbita, nový Jerusalem!

Co platno? Chrámu nemá Jehovy.

Chrám není všecko, moudrý Akibo,

však srdcem lidu mého Betar jest.

To divné srdce, nemá minulosti,

čím drahé může býti srdcím všech?

Však budoucnost má a s tou počítáme.

Jím tepna Judy jde, ves obchod zde

se soustředí a všecky školy naše,

hled’, čtyři sta zde trčí synagog,

tím chlubit se dnes nemůž Jerusalem.

Nad čtyři sta zde nových synagog

jest jediná zeď chrámu Hospodina,

o kterou hlavou tluče Israel.

Máš v něčem pravdu. Ona stará zeď

jest dějin částí, ale dávno již

jdou tyto jinou drahou, příteli!

Ustoupil dřív již starý Jerusalem

novému Jahvé a též Tiberias

dnes víc má škol než celý Jerusalem.

Ty příliš v minulost jen nazíráš,

ó Akibo, a ta již hrobům patří.

O Jerusalem ani nestojíš?

Mám říci pravdu? – A ta nade vše,

ne, nestojím, já založil si nový.

Však bez chrámu a v něm přec Israel!

Můj otče drahý, ty jsi velký mudrc

a velký věštec – miluji, tě, ctím,

však, odpusť, dnes kdy o vlast vedem boj,

čím skupina těch mrtvých balvanů,

tříšť starých zdí – již zvete Jerusalem?

Pak s oním ze Samaří souhlasíš,

jenž potkal pod platanem Jonathana

a ptal se, kam jde? – Ke zdi chrámové,

dal v odpověď mu. K spoustě zřícenin,

děl Samařský, ty za to nestojí,

líp putovati k hoře Garizim.

Zas ohříváš zde starou žárlivost,

můj Betar není žádný Garizim,

by v tom chtěl Jerusalem sokem mít.

Až jednou Říman prchne z těchto krajů,

až Judy prápor jen zde bude vlát,

až volna ve všem bude celá vlast,

já první budu, který starý Sion

pozvedne z rumů – dnes to není možné;

již proto ne, že Řím si domýšlí,

že s Jerusalemem též celý národ

má v hrsti své, to, Akibo, jest klam!

Ať podrží jej, jestli takto smýšlí,

my brzy nový, větší vztýčíme

zde v Betaru. A proto pouze jen,

by Říman přiveden byl v taký omyl,

o Jerusalem, rabbi, nestojím.

Byl vždycky Jerusalem hlavou Judy,

ty pouštíš hlavu – dobře uvaž to,

co ostatní jsou údy proti hlavě?

Ta zdráva – celé tělo zdrávo jest,

tak tělo bez hlavy – tvá bude říš!

Já hlavu k tělu přidám naposled,

chci dřív mít nohy pevné, železné

a těmi vlast je celá, potom srdce

chci zdravé mít, a tím má Betar být,

na hlavu také dojde naposled

a k vůli tobě – chceš-li – Jerusalem

pak hlavou udělám, leč rci mi sám,

co hlava bez těla? A bez hlavy

co tělo jest – to věru otázka!

Tak vidíš, shodli jsme se. O tu hlavu

se tedy jedná. Srdce Betar jest,

však hlava, hlava – vidíš již to mám,

já srdci hlavou jsem. A Jerusalem?

Kdys této hlavy bude korunou!

Jsi srozuměn s tím? Ty jsi Messiáš,

tož pravdu díš, kéž dá tak Hospodin!

Dá, jistě dá, nač byl by dosavad

v tak malé době přál nám vítězství,

jichž Řím se hrozí? Zda-li víš, že Rufus

byl odvolán již odsud? Přišla zvěst,

že vojevůdce nemá Hadrian,

jejž s odvahou by poslati moh’ sem!

Sám prý chce přijít a nás zkrušiti,

tím vidíš, kterak denně rosteme.

Co přinášíš? Bar-Droma stojí venku.

Ať vstoupí dál! Jdu pro tvé rozkazy.

Znám tebe, znám! Jak neznal bys, o pane,

a kdybys právě zapomenout moh’,

prst ruky tvé by ti to připomněl.

Jenž uťat za tebe! To dobře máš.

A kde jest nyní, pověz, matka tvoje?

Ty nehněváš se na ni, pane můj?

Já na ni hněvat se a pověz proč,

že hájila snad matka svého syna?

A mého syna, jdižiž Bar-Dromo!

Jen pravdu měla – my se uhádli

v té chvíli tenkrát, milý příteli,

já právo měl a ona stejné též,

já vojína chtěl, ona syna mít,

ó pověz, kde tvá matka nyní dlí?

Zde se mnou v Betaru. To dobře jest,

jak jmenuje se, hochu, tvoje matka?

Má jméno Judita. A vdova jest?

Při prvních vzpourách v Cyrenei pad

můj drahý otec. Chrabrý jako syn.

Slyš, Bar-Dromo! Já zavolal tě sem,

bych položil ti něco na srdce.

Na srdci mém, ty, pane, ležíš jen.

Dík, hochu, za to, ale dovolíš,

k té tíži nepatrné abych směl

přiložit větší? Nerozumím, pane!

Svou pevnost Tur-Simon – ty přec ji znáš,

tys vnikl po mém boku na valy,

kde sedm křížů sedm střehlo jam –

Můj první, pane, krvavý to křest!

Tur-Simon tobě nyní odevzdávám,

mně drahý jest, to první trofej má,

zda chápeš to? Jak nechápal bych, pane,

i moje zároveň. To oko Judy,

když srdcem Betar – rozumíš mi, synu?

Ó hrdý rozumím a ručím zaň!

Jdi v Tur-Simon – tys jeho velitelem

a celý jednou na srdce mi vlož,

jak tobě kladu jej, tvůj otec, král.

Tu nepatrnou mám-li zásluhu,

že za tebe jsem dal prst ruky své,

chci za to víc – ty chraň mi Tur-Simon!

Svůj život za tvůj – mohu říci víc?

Jdi, vůdce můj. – Však nežli odejdeš,

svou matku pošli sem, chci mluvit s ní!

Dík, pane dík – nebudu nevděčným!

Ty umíš jedno – podmaňovat srdce.

Co srdce jiných proti tvému jsou?

Mé podmanils již dávno – docela.

Však jestli pro vždy – jiná otázka!

Kdo víc než sto let stár, ten, příteli,

na delší všeho jsoucnost počítá.

Mžik může zhroutit snahy nejlepší.

Ta pochybnost, věř, mne se netýká.

Hned uvidíme, starý, moudrý rabbi!

Chceš zkoušet mne snad? – Já se nelekám.

Jen malou předložím ti otázku.

Jsem věru zvědav a již prosím, mluv!

To otázka jest vážná, příteli

a velký dosah její. Moudrý muž

s vším počítá, co v cestu přijde jemu,

tys jistě moudrý a mne pochopíš.

Před pravdou neuzavru očí svých.

A pravdou jest, jíž nelze zavřít zrak,

že křesťané jsou zde, jež Nazariny

lid nazývá a Minim rabbini.

Ti učedníci syna tesařova

na sektu vzrostli, kterou přehlédnouti

dnes nelze víc, dost zjevných mají členů

a tajných přívrženců ještě víc,

jichž sladkým slovem vyznavačů svých

a ještě více smrtí rekovskou

si dobyli po světa okrsku.

Co s těmi chceš? – My nemluvíme s nimi.

To nemohlo z úst vyjít Akiby.

Řím s nimi počítat dnes nucen jest

a vzdálen jest, my v středu svém je máme,

tož musíme též s nimi účtovat.

Zde mlčení a pouhé pomíjení,

jež pěstovaly vaše školy k nim,

jest rovno počínání toho ptáka,

jenž před bouří když skryje do písku

svou hlavu, mní, že sebe zachránil.

Je trpěti, jest podat ruku jim.

A vyhladit je přece nemožno.

Tož něco v nich jest, co se vymýká

našemu soudu. – Pokud mlčeli

a trpěli jen v cirkách sápáni

a upáleni v žhavých smolnicích,

i vy jste mohli mlčet, rabbini,

však sestrojeným ženou útokem

dnes na váš zákon, světlou zbraní ducha

i na váš dorážejí Pentateuch

ti, s posměchem jež zvete „filosofy“.

Víš přece, kterak rabbi Gamliel

a jeho sestra Emma Salomon

na křesťanského přišli biskupa

s tou historií svícnu zlatého?

I děla žena: „Pane, dědictví

po otci mém je tento zlatý svícen

a stejné právo naň mám jako bratři.“ –

„Tož v právu jsi,“ děl biskup křesťanský,

„tak svícen prodejte a rozdělte se!“ –

Však Eliesera dceř pravila:

„Ne, pane můj, jest psáno v zákonu,

kde syni jsou, tam dcera nedědí.“ –

Však biskup pravil: „Toto platilo,

kdy zákon platil, co jste ztratili

vlast, domov, zákon pozbyl vlády své

a pouze Aven platí křesťanův

a tam jest psáno, dcery jako syni

o dědictví se stejně rozdělí!“ –

S tím odešla a druhého dne hned

k biskupu přišel bratr Gamliel

a lybického osla přived s sebou

řka: „Otče můj, zde celé dědictví

jest po otci, jak děliti se máme?“ –

Tu křesťanský byl biskup v rozpacích,

však rychle doved sobě pomoci,

neb nelze živého přec dělit osla,

i pravil: v našem Aven psáno jest:

„Já nepřišel jsem zákon Mojžíšův

snad uvolnit, ba sesílím jej spíš,

a v tomto stojí: Kde jsou synové,

tam dcery nedědí.“ – Tu dívka řekla:

„Nu tak si rozsvěť zlatý svícen přec!“

A Gamliel hned k tomu doložil:

„Zde zlatý svícen oslem poražen.“

To hračky jsou, co s nimi, Bar-Kochbo?

Ne pouhé hračky, jak se z dálky zdá.

Chci říci jen, že přímým útokem

na zákon boží křesťan žene dnes,

vliv jeho v rabbinech že podkopává

a z hraček proti „Epikurejčíkům“

že velké pravdy pučí nejednou.

Nám dlužno počítati s křesťany,

však mudrci, vy moudří rabbini,

vše styky s nimi přímo proklínáte

i lékařskou zhrdáte pomocí,

když křesťan jejím jesti nástrojem.

Vám Ježíš pouhým odštěpencem jest,

co bohem začíná být Nazarinům.

Co vlastně zamýšlíš s tím, Bar-Kochbo?

Proč odvracíš se stále od toho,

co jednou jasné má být především?

A to by bylo? Naše stanovisko

ku křesťanům – ne vaše, rabbinův

to, jak jsi viděl, znám až příliš dobře;

leč naše, zbouřeného Israele,

jenž proti Římu odbojně se zved.

Já rozdílu jsem posud neviděl,

co „naše“ a co „vaše“ nazýváš,

já myslím posud, naše, vaše jest

a také bude i v té otázce.

To slyšet chtěl jsem. Dobře, otče, víš,

že nemám příčiny přát křesťanům,

ni choutky nadbíhat jim v čemkoliv,

leč věci stav to žádá bezodkladně

k nim stanovisko zajmout určité,

a rozhodné a na něm setrvat.

Ne přehlížet je, jak jest zvykem vaším,

ne mlčet, ale přímo ptát se jich,

jak stojí k nám, a tím se řídit pak.

Jen slepým nebýt v pravý věcí stav,

to první požadavek na mudrci

i státníku. – Co na to odpovíš?

Ta sekta sílu má a velkou sílu,

hleď, patnáct biskupů již křesťanských

se vystřídalo v křesle Salemu,

rabbini naši více nejsou tam,

leč křesťanský tam biskup dále vládne

nad tichou obcí skrytých členů svých.

Co s nimi chceš – co s nimi svésti lze?

Věř zkušenému, spíše s pohanem

se v půli cestě potkáš v souhlasu

než s Nazarejcem. Tomu pro vždycky

my jeho boha na kříž přibili,

a to nám nezapomene, my krev

jsme jeho v pýše volali – ó žel! –

na sebe i své syny pod křížem

a ta nás – třeba bychom v hrdosti

se nepřiznali – pálí dosavád

a bude pálit v ňader útrobě.

To cizí živel – skoro cizejší

než Říman sám, než samo Samaří.

Však mluvit dlužno s nimi přes všecko,

neb jedno, co nám s nimi společné,

ty právě naznačil jsi, moudrý rabbi,

jich k Římu nenávist jest jako naše,

to článek spojující řetězy,

kde možno zavěsit je na místě,

kde od sebe se v dálku rozbíhají.

To záští nám, jim stejné společné

my využitkovati musíme

v zdar vlastní a to čím dřív, také líp.

Ať ve zásadách víry, mravnosti

se různíme, zášť proti Římanu

jest společná a musí sklenout mosty

přes propasti tak valně odlehlé.

Ó pak se mýlíš, neznáš křesťany,

jich nauka jest láska a ne záští,

i vlastních bratří krev prominou rádi,

a ústrky vše klidně zabudou

a konejšit se budou průpovídkou

jež v modě byla v časech Nerona:

„Krev mučenníků símě křesťanů!“

Té síly naší oni nemají,

a Řím dnes kdyby sobě rozuměl

a ukázal jim pouze vlídné oko,

je všecky, všecky na své straně má.

Ó naše štěstí je to, nechápe

a nevidí. – Co počíti však dnes?

Jak rabbini jste ústy lidu svého,

jsou biskupové ústy křesťanů.

Kdo s ústy mluví, zná pak smýšlení

všech údů těla, proto delší dobu

jsem vyjednával s jejich biskupem,

jenž patnáctý dle počtu od Matěje

na křesle jejich sedí v Salemu.

On sluje Judas. I mně dobře znám.

Ví o mých plánech, pevné nabídky

jsem dělal mu, on slíbil přednésti

je obci své i hlavě jejich v Římě,

zda chtěli by se s námi spolčiti

naproti Římu, Judas vykonal

své poslání a čeká venku dnes,

by určitou mi o tom zprávu dal

a jisté rozhodnutí křesťanů.

Tak zavolej si jej a vyslechni!

Co mně je po tom? V řeči Minimů

já zalíbení přece nenajdu.

O stará nesnášenlivosti zlá,

kdy ustoupíš před sluncem poznání?

Víc nežádám od tebe, Akibo,

leč abys byl mi svědkem hovoru

s tím biskupem. Mlč při tom, nebo mluv,

to jedno jest, jen prosím při tom buď,

ať svědka mám, že vše jsem vytěžil,

zkad Israeli spása kynula.

Nu, rozumíš mi, starý příteli?

Ne láska k nim, kde tady lásku vzít,

jen věcí stav a nutnost z něho jdoucí

mne nutí počítati s křesťany

a k ukojení svého svědomí,

se zeptat jich, jak vlastně smýšlí v tom.

To právě má mi říci biskup Judas,

nic víc, nic míň, chci jasně věděti,

jak příště chovati se k nim, co začít,

jak počínat si s nimi v dalším boji.

To přece nutno jest a potřebné,

to nahlížíš přec? Buďsi, posečkám,

jej zavolej, však brzy uvidíš,

a neznal-li jsi posud křesťany,

je poznáš teprv. Díky; uvidíme!

Ať vejde biskup Judas! Čeká již.

Mně vítej, biskupe! Jak pevně doufám,

vzal’s v úvahu vše moje vzkázání

a poradil se s všemi lidmi svými,

na jaké stanovisko vůči nám

se můžete neb chcete postavit.

Mluv otevřeně, rabbi Akiba

můj přítel jest, do všeho zasvěcen;

jej svědkem chci mít této rozmluvy

ne pro sebe, leč pro své okolí

a pro budoucnost. Vím, že nevražíte

jak sluncí sporných dvou dva králové,

však vůči velikosti doby zde

i úkolů, jež ona podniká,

se na tu chvíli spolu snesete.

Mluv otevřeně, vše uvážím rád.

My všecko uvážili, pane můj,

však mluviti zde, velké nebezpečí...

Já nejsem přece Říma náhončí,

mluv jako před svým bohem, biskupe!

Vy spolu sotva byste mluvili,

tak velké záští mezi vámi vládne,

žel Bohu, obě obce posvátné

jste jedním vrahem stejně napadeny,

a přece proti sobě stojíte

jak soci od věků – kde láska jest,

již v štítu svém váš mistr stále ved?

Na učenníky, zdá se, nepřešla,

když v svrchované chvíli nebezpečí

jest ještě možné také nevražení.

Mne netýká se taká výčitka,

sám bývalý jsem Israele syn

a pevné cením svazky mezi námi,

jež nezruší ni nový věcí stav.

Máš pravdu, pane, v mnohém, co jsi děl,

nám společný jest jeden nepřítel,

však přes to nemůže nás sloučiti,

jak tobě zdá se. Proč by nemohl?

Cíl jiný máme každý. Za svou vlast,

za svobodu svou bojujete vy.

Vy nikoli? Co nám jest, pane, vlast?

Vlast, svoboda – a co s tím souvisí,

na hroudě lpí a co nám hrouda jest?

My z ducha jdem a říší naší duch.

Ten mezí nezná, krajů, národností.

Jsme křesťané, jsme dítky říše boží,

sta trůnů kol se může vystřídat

a vystřídá – co všecky trůny nám?

Což nepravil náš božský spasitel

„z tohoto světa není moje říš?“

a neřek oné ženě u studny,

že Bůh je duch a co s tím souvisí?

Co nám je Hadrian, co Bar-Kochba?

jen stíny na zdi, světa na scéně

jen herci, kteří přijdou, odejdou;

my jdeme dále z věků do věků

na světa konec, ba i za něj dál.

Co panství světa u nás znamená?

Co moc a vláda, krajin hranice?

Co sšlapané, v jho spjaté národy?

Co peníze a skvosty, přepych světa?

To všecko bezvýznamné cetky jsou.

Z dvanácti apoštolů-rybářův

kdo zbohat posud, kdo z jich dědicův?

Kdo zval se králem neb se chtěl jím zvát?

Kdo po úřadech bažil, po slávě?

Co nám to vše? Jen prach a prach a prach!

Ten duch jest v nás, jest z Krista Ježíše,

jenž povolal nás k žití věčnému

jen v duchu, v pravdě. Tím jsem domluvil.

Tak odmítáte všecko spojenství,

jež nabízím vám? To jsem neřekl.

Žid rodem sám já stejně s vámi cítím,

však ruky podati vám – nemohu.

Řím dnes jest moc, vy proti moci té

jste mečem povstali – to neupřeš.

Jen k obhájení vlasti, národa

a víry dědů – je to špatné snad?

Vlast – národ pro nás prázdná slova jsou,

nám národem a vlastí celé lidstvo,

kde Kristův kříž se zvedá v slávě své

a víra, na kterou ty narážíš,

jen dvojí nás, nepoutá, Bar-Kochbo!

A proti moci, jakou dnes jest Řím,

vstát s mocí zase, káže násilí,

a přece pravil Kristus k Petrovi,

když na Malchusa vytasil svůj meč.

„Meč schovej do pochvy, kdo bere meč,

ten zhyne od meče“ – co zbývá nám?

Řím strpíme, neb strpěli jsme víc,

Caesarův cirky, Nera pochodně,

vše ostatní – však zabilo to ducha?

Ten přehoup dál se přes vše protivenství

a tím jen rostem. Pokud naše církev

jen duchem založena, jenž jest Bůh,

stát bude na duchu, jest nesmrtelná,

neb co jí potom prostor jest a čas?

Pak špatně znát bych musil člověka.

Zřím v budoucnost a věř, se neklamu,

že v tomto sporu pravdu budu mít.

Dnes moudře soudíš, věřím ti to rád,

dnes pouze duch jste, který nad vodami

se vznáší vědom svého poslání,

však na jak dlouho? Také lidmi jste,

a člověk jestli jednou promluví,

vy horší budete pak nežli my.

Duch – krásné slovo – ale je vždy duch,

on mluvit má-li k celým zástupům

a obnoviti celou světa tvář,

se vtělit musí, v co se vtělit může,

by vládl světu, pouze v sílu, moc,

jak ta se jeví, moudrý biskupe?

Jen hmotnou silou – my říkáme vlast

a národ – o víře když nemluvím –

však i ta víra bude hledat jednou

to ztělesnění vlastních symbolů

zas v moci, síle, vládě, nazvi to,

jak sám jen chceš. – Co tomu odpovíš?

Jen co jsem řek, co pravil spasitel:

„Má říše není z toho světa zde.“

Však její vyznávači, ti v něm jsou,

v něm žijí, něco chtí a zápasí.

Přec nejste stíny jen a mátohy,

jste lidé a ti přece mají vlast

a národ mají. – V duchu, v pravdě jen.

Pak řeči není s tebou, biskupe.

V ta zámezí se s tebou nepouštím,

můj rozum nesahá tam. Uvaž jen,

dva zde jsme přece, každý něco chce

Řím, Israel – a co vy chcete v tom?

Jen říši boží chceme na zemi,

jež všecky stejnou láskou objímá,

tož jménem toho, na kříži jenž mřel.

To všecko, biskupe, jsou krásná slova,

však přelož mi je v skutky laskavě!

Já nejsem rabbi, počítám jen s činy

a naposled se ptám a rozhodně:

Jak chcete státi v tomto boji k nám?

My – nijak, jako svědci divadla,

jež kolem nás hrá s dějinami čas.

Pak proti nám jste, s Římem spolčeni.

To nejsme, nebo Řím náš nepřítel.

Proč nechcete jít s námi proti němu?

Ten spor se, pane, věř, nás netýká.

Jak řekl jsem, to nerozhodne nic,

kdo zvítězí, zda Řím či Israel,

na díle ducha dále pracujeme

a budeme pro všecku budoucnost.

Na díle ducha, lásce k všemu, všem,

jen Krista vyznává-li. To jest vše.

Vy tedy zhrdáte tou pomocí,

již rukou mou vám podal Israel?

Což kdyby stalo se a stane se,

že z boje toho vyjdem vítězi

za vlast a národ, víru našich otcův,

a karta dějin když se obrátí,

jak má se Juda zachovati k vám?

Pak množná dost, že doby Neronův

se vrátí vám z té ruky Israele,

již zaslepeni odmítáte dnes.

To uvaž, biskupe! Dnes kostky dějin

jsou na vahadle, nedopadly posud,

a nikdo neví, kterak dopadnou.

Jest moudré, mezi dvojím nepřítelem

stát nerozhodnut? Zlo je tu i tam.

Já řek jsem ti, že přítel, nepřítel

nám znamená dnes skoro míň než nic.

Co udělala Říma světová

moc kříži jen? Co tam se caesarů

již vystřídalo a se vystřídá?

Co vše to platí? Já jsem patnáctý

v Salemu biskup – kolik bude jich

tmou věků za mnou? Stíny jako já.

Však jistě stejně každý bude z nich

tak mluvit, jako Judas k tobě dnes.

Co nám jest svět a moc a království,

když naše jinde? Pak jste blouznivci

a s vámi jednali dál nemožno.

Vy stále mícháte to zde a tam,

my žijem zde a s tím jen účtujem.

Ku zhoubě duší svých, ó Bar-Kochbo!

Vím, není tebe tajno, biskupe,

co provedli jsme v čase dosti krátkém,

dnes v celém Israeli pány jsme,

Řím neví, koho poslat proti nám,

by zkrušil nás – to všecko mluví přec.

Jak možno vůči skutkům jako naše

své uši zacpávati? Odpověz!

Vše uznávám, tvým věhlasem, tvou silou

vstal Israel a s obrem, jaký Řím,

se pustil v zápas, hodný úcty věků!

Leč co to všecko proti kříži jest

a proti duchu, který z kříže vlaje?

Jen změna vlajek ve všem nanejvýš.

I kdyby zvítězil dnes Israel

a cele, plně – nám to pouhé nic,

jak padne-li – to netýká se nás.

My dovedeme proto ocenit

vše hrdinství a velké skutky vaše,

my snesem vaši vládu, přijde-li,

jak vládu Římskou léta snášíme,

však duchem církve Kristovy to nehne,

ten z věčna jde, ve věčno ústí zas.

Pak nejlépe by bylo všecky vás

v ráz poslat na věčnost, kam patříte!

Však prosím jedno, děti říše ducha,

se nemíchejte v naše boje zde

a jedno aspoň ctěte: nestrannost.

V čem ta kdy, pane, byla porušena?

My bránili jen sebe nanejvýš,

nám útok cizí, dáš-li poliček

nám na levou, líc pravou nastavíme,

jak radí vůdce náš a učitel.

To vaše staré jest jen pokrytství;

v to nevěřím, muž vrátí poliček,

pak baby jste, ne muži. Jak ti libo,

však ústy mými obec mluvila

a Římský biskup, který o všem ví.

Pak náš pád chcete, on vám vytoužen,

a zjevně ač jste všichni proti Římu,

s ním tajně držíte a proti nám.

To špatně vykládáš si, Bar-Kochbo,

zášť mluví z tebe vašich rabbinů.

My chcem jen klid a mír a říši ducha,

jíž každá zbraň se z hloubí protiví.

Pak nejste s námi! Ne, to nejsme, pane!

Jste proti nám? To taky nejsme, pane!

Co tedy jste jen? S kým jste, vyslov se!

Jsme křesťané, dědici Ježíše

a dítky říše ducha, která přijde.

To samá opatrnost, samá lež

a vytáčka, vždy něco musím být,

však obé nemožno. My nejsme obé

a, Bar-Kochbo, v tom celý je tvůj blud,

že nejsme obé, pouze jedno jen,

jež nechápeš. Pak prosím, odejdi.

Jsem člověk železný a znám svůj cíl.

Vy na ten cíl přistoupit nechcete,

pak nepřátely mými stejně jste

jak onen Řím, jenž k tomu hlásí se.

A dvakrát horší jste a nebezpeční.

My domluvili. Vy nemáte vlast,

vám národ pohádkou, jste křesťany,

vám stačí to – však nestačí to mně.

Dnes ve vás zřím o nepřítele víc,

a to je zisk a skoro větší snad,

než s vámi vcházet v smlouvy šalebné.

Jdi, biskupe, co začal Israel,

sám dokoná i bez vás vítězně.

Za obec svoji já jsem mluvil jen.

To jedině tě chrání, biskupe,

jdi, volný jsi – však nevrať se mi víc!

Já k tobě? – Ze své vůle nikoliv!

Dva světy stojíme zde proti sobě,

jež nesloučí se. Bar-Kochbo, buď zdráv!

Nu, tak jsi slyšel. Co lze s křesťany?

Nic, pouze nic. Já od let zakoušel

ten tvrdý, tupohlavý odboj všech.

Z jiného světa jsou, nuž nech je v něm

a jedno z toho vem si naučení,

že napřed všecko, co chceš podniknout,

již vystihnula moudrost rabbinův.

To cizí lid, to cizí mrav i krev;

lze osvícené hlavy najít v nich,

však jest jich málo, jejich zuřivost

je větší celé naší moudrosti.

Nejeden z nich mne často okouzlil

tou říší ducha, o níž hovoří,

však když jsem zkoumal pravé jádro všeho,

nic zbylo z všeho, slova jen a dým.

Na chvíli doufám, že jsi poučen,

já vyhrál v tomto boji, Bar-Kochbo,

neb zásady jsou mého počínání

vždy víra, národ, vlast má a můj Bůh!

Přemýšlej o tom, noc je dlouhá dost,

a zítra jistě dáš mi za pravdu.

To sklamalo, a dobro chtěl jsem přec

jen věci boží. Tenkrát pravdu měls

ó Akibo, a ustoupím ti rád.

Ta sekta z jiného jest světa v skutku,

ji pustím z plánu svého docela.

Jen v nás jest síla! V nás – co jsem to řek’?

jest ve mně jen, že myslím tak a chci.

Dnes s křesťany – však zítra s rabbiny

se utkám v boji stejném, ví to Bůh!

Moc proti moci. Na obojku jejich

se nedá voditi duch vítězný,

jenž skutky cení jen, ne hříčku slov.

Za mnohé děkuji ti, Akibo,

za velký vliv na davy národa,

za sladké slovo výmluvnosti tvé,

však otrokem tvým nikdy nebudu.

Zřím jasně dnes, jest mezi námi spor,

kdo rozluští jej a jak rozluští?

Co ještě chceš? Chci jíti na lože.

V předsíni čeká žena, pane můj.

Jak, žena, v této chvíli a co chce?

Já marně vstup jí dále zbraňoval,

chce mluvit s tebou, musí s tebou mluvit.

Ať vejde tedy, ale rychle, spěš!

Tak, Judito, jsme setkali se zas!

My setkali se dřív již, Bar-Kochbo!

Dřív – nevím věru... Tedy nepoznal’s

mne v táboře, kdy, podrážděná matka,

jsem vzepřela se proti vůli tvé

a nedala jsem zmrzačiti syna

odnětím prstu? Věru, nepoznal,

a nediv se – let prošlo patnáct již

od chvíle, když jsem tobě naposled

se díval v černé oko gazely;

pak jinými jsem zabrán myšlénkami

byl právě v onen den, však syna tvého

znám za to líp... Dal’s za něj vlastní prst,

a nyní velitelem v Tur-Simonu

jej jmenoval’s – to dojalo mne tak,

že všecka hořkost prchla z duše mé,

a roztála jak v horách sluncem sníh.

Věř, Bar-Kochbo, že pravdu mluvím ti,

můj odpor proti tvému rozkazu

vzal matčin cit si pouze záminkou,

šel tenkrát z duše mi, já poznala

tě okamžitě, srdce ženy dél

a více pamatuje, hlubší jest.

Však bohatýrské sebezapření,

jímž vykonal’s za mého syna oběť,

jej neznaje, mou pýchu odzbrojilo,

já plakala, po letech poprvé

mé tekly slze – ty’s mne ponížil,

se záští přišla jsem v tvůj tábor, v zlobě

s msty myšlenkami, téhož večera

já Messiášem prohlásila tebe,

já přísahala si, jak věrný pes

jít za tebou a tobě neznámá

tvůj nepoznána každý střežit krok,

jak anděl státi tobě po boku.

Až k pláči dojata – ó Bar-Kochbo –

já nechtěla se tobě prohlásiti,

já síly neměla a já se bála,

že podruhé bys moh’ mne zamítnout –

Však s tebou, vedle tebe stále být

jsem rozhodla se za tu velkou oběť,

jíž neznámé jsi hrdě prokázal.

A na tom ještě všem jsi neměl dost,

ty velkodušný, pravý boží král,

tys mého syna v paměti dál nes,

jej tenkrát objal jako dítě své

a dnes jej nade všecky povýšil,

dav jemu velitelství v Tur-Simonu.

To příliš řeřavého uhlí jest

na hlavu mou – to nesnesla jsem dél.

Ty měl jsi vidět radost mého hocha,

tu pýchu, jak mu z očí zářila,

když pravil mi: „On po tobě se ptal,

měl účastenství s tvými osudy,

po otci mém se ptal, mně říkal synu

a objal mne a v lásce propustil“.

Tím praskla pouta slední mojí bázně;

jak proud, když vytaženo stavidlo,

se rozlil cit můj srdce útrobou

a strhal všecky hráze rozvahy,

a hnal mne sem, padnouti k nohám tvým

a děkovat ti v slzách, děkovat,

a za odpuštění tě prosit v tom,

a žehnati a modliti se v prachu

u drahých nohou tvých...

Ó srdce ženy, taji bezměrný...

ó sladké oči, nechte slzí již,

vstaň, Judito... A ty se nehněváš

ty odpouštíš? – Jak’s velký, Šimone!

Proč hněvat se a co mám odpouštět?

A také nevím, zač mi děkuješ?

Tvůj syn Bar-Droma dobře zasloužil

si místo své; když padl Tur-Simon,

se vyznamenal slavně, jednal jsem

jak tu, tak tam vždy jako dobrý vůdce,

jenž cení statečnost, nic víc a míň.

Ó nezamlouvej velkodušnost svou!

Já nechala tě tenkrát před lety,

já zhrdla tebou, já tě opustila

pro chudobu tvou bažíc po lepším

a výhodnějším sňatku... Dnes to vím,

a pláču trpce proto, Šimone!

Leč kaji se a pykám řadu let...

Však hotova jsem se svou úlohou

a půjdu zase – s bohem, Šimone!

a vřelý dík vem za vše, za všecko!

Tak odejíti nesmíš, Judito,

já tebe vyslech, vyslechni mne též!

Tys dítě byla před patnácti roky

a rozhýčkané, rozmazlené dítě,

dceř bohatého kupce v Cyreně.

Jak’s mohla chápat moje myšlenky?

Jak snahy mé a divé záchvaty,

má blouznění o slávě lidu mého,

sny o ztracené dávné svobodě

a velkosti, jež vzkřísit chtěl jsem zas?

Já chudý blouznivec byl lidem všem

a nejvíc otci tvému... dnes to chápu,

a z praničeho tebe neviním.

Tak zřeli tenkrát všichni v Cyreně

na sirotka, jenž neměl otce, matky

a jediného měl jen přítele,

jejž ob čas vídal, – kmeta Akibu.

Jen přirozeně všecko stalo se,

co stát se musilo – mne’s nechápala

ni poslání mé, o kterém jsem snil,

tys otce, přátel čelných domluvám

jak děcko nerozumné podlehla,

a když se naskyt ženich výhodný,

tys brzy zapomněla Bar-Kochbu

a vzala muže volbou rodičů;

slul Droma, vím, bohatý loďař byl

a hodný muž – tys moudře jednala.

Však tenkrát večer, když jsi poprve,

víš – nepřišla na místo schůzky naší,

já myslil, věř to, že to nepřežiju!

Já vrh se na zem, rval si dlouhé kštice,

bil čelem o cedry, jak zvíře řval

do černé noci – ó to byla noc!

Tvé zasnoubení zatím slavili

při plných číších v osvětleném domě,

já v trávě válel se a rudým rtem

jsem rosu lízal soptě bolestí.

Ó zadrž, zadrž! S jitrem divný úkoj

se v moji snesl rozbouřenou hruď.

Já cítil jen, že cos tam děsně puklo,

jak na štít olbřím kdyby udeřil.

Ta rána bolela, cos mřelo v ní...

Však za tím sváteční se neslo ticho

a slavné mlčení... ó Judito!

dne toho škrt jsem z žití svého knihy,

co sluje žena, všecky půvaby

a vděky žen svůj osten ztratily

a propadly se kamsi v hlubinu,

kde, myslil jsem, jsou pro vždy pohřbeny.

Já divoký se stal teď samotář,

cíl jeden pouze maje před zrakem:

Svůj povznésti lid z jeho úpadku

a vrátiti mu staré slávy lesk

a přísnou velkost jeho proroků.

To dobré bylo pro mne, hořký lék

mé samoty, mých nocí probděných,

mých světem cest a mého dychtění,

vlil ocelovou sílu v svaly mé

a trpkost žití, bez níž každá velkost

je illusí a horečným jen snem.

Od této doby já žil myšlénce,

ta byla milenkou a chotí mou,

a dobře bylo tak, ó Judito,

čist mohu vrátiti se k tobě dnes

a srdce své ti nazpět podati,

kdes nechala je v oné bolesti...

Já ze snu svého brzy procitla.

Tak šťastné nebylo tvé manželství?

Přec žila’s v hojnosti? Však bez lásky!

Tvůj obraz plašil stále moje sny,

já těkala vždy duchem za tebou...

Na leta zmizel jsi mi z obzoru,

pak přišly první bouře v Cyreně

a na Cypru, můj choť ten držel s Římem,

tím větší propast rostla mezi námi.

Já začla chápat tvoje myšlenky

a litovat... a leta míjela

nad rusou hlavou mého dítěte.

Pak nová bouře přišla na Cypru,

tvé jméno začlo se již ozývat,

posádka římská za noc povražděna

a lítý lid se začal mstíti sám,

a první, kdo mu padl za oběť,

byl manžel můj, v náš luza vnikla dům...

choť zaškrcen v mém klíně, zázrakem

jsem prchla s děckem v hrozné noci té...

Tvá pověst rostla bouří každičkou

a každá zpráva o tvém úspěchu

mi byla novou hroznou výčitkou...

A leta prchla zas – tu jako orkán

to začlo krajem douti, na poplach

jak udeřil by, se statisíců

rtů hlaholilo vzduchem: Bar-Kochba!

On zjevil se jak boží archanděl,

on uznán Akibou, vstal jako bůh,

on zorat nedal horu chrámovou,

on národ spojil k odboji a v boj,

kam hnul se, vítězství šlo za ním dál,

on nový Simson v Israeli byl –

žel já kdys byla jeho Dalilou...

Tu tekly slze mé, hoch přišel ke mně

a jásal: „Bar-Kochba jest Messiaš,

nech odejít mne v jeho tábor, matko,

chci bojovat s ním za věc Israele!“

Jak poskočilo pýchou srdce mé,

já hocha k hrudi silně přitiskla

a řekla: Poznávám tě, jsi můj syn!

A druhého dne šli jsme za tebou

a přišli v tábor... Já tě spatřila,

byl’s velký, velebný až příšerný.

Byl’s vůle železné, byl’s v moři skála,

a tím had staré zloby zasyčel

a v odboj proti tobě hlavu zved.

Však velkost tvá ji pokořila v ráz.

Dnes tvojí jsem, tvůj stín a otrok, pes,

jenž líže stopu tvou, v tvém stínu spát

a hlídat tebe, přej mi, Šimone,

a šťastna umru... mám-li odpuštěno,

co mohla jsem kdys v tobě přehlednout!

Spát v stínu mém a proč ne na mém srdci?

Máš pravdu, železný jsem, tvrdý muž,

tím udělal mne osud vlasti mé

a lidu mého; řek jsem, vyrváno

jest z mého srdce každé něžné hnutí,

však pro jiné – a nikdy pro tebe!

Hleď, mládí víc ti nemohu vstříc nést,

ni laciné ty jeho lichotky,

však pevnou páž, o niž se opřít lze,

pro všecky boje – a těch bude dost!

Být silným, velkým, světy objímat,

jest býti sám, však srdce trpí pod tím

a po soucitném vždy se ohledá,

skráň velkých dum chce měkké ňadro mít,

kde sladce sní se po boji, a pěst,

jež zvykla drtit, co jí v cestě jest,

po síti ženských vlasů zatouží

ve chvíli samoty, je rozplítat...

Ty mohl’s by a chtěl... Co mohu chtít?

My oba jedno musíme chtít jen,

a jinak rozejdem se na věky...

A stačím tobě? To je starost má!

Čas letěl přes můj vděk... Já nezřím to,

zřím tebe jen, tak mladou a přec lepší.

A nebudu ti v ničem překážet,

a nebudeš ty jednou litovat...

To rovněž moh’ bych tobě říci též.

Však neřekneš to nikdy, Šimone?

Já raděj odejdu! Ty zůstaneš!