ZPĚV VIII.

Čas minul nedlouhý – přec jaká všady změna!

Lid v zemi Slavově pod těžkým jařmem stená,

v něž, ani nevěda, svou volnou sklonil šiji.

Tu kupci od Labe jsou přišli, v srdci zmiji

a na rtu úsměv líbezný, jenž vnadí, láká

do skřipce skrytého jak chytrý ptáčník ptáka,

tu pištci, zpěváci, jichž divně zněla nota,

a s nimi cizáctva se přivalila rota

sic bez mečů a střel, však s úlisnosti zbraní,

jež míří bezpečně a bezpečně též raní.

Lid v dlouhých průvodech nadarmo chodil prosit

do chrámu jazyka a horké slzy rosit

na víko slídové, kde jazyk ležel němý.

Tam dlouho klekával Slav na vychladlé zemi

a divil se, proč jazyk vzezření své mění,

jak černá, usychá, že k poznání již není.

Však marně modlil se a marně bohy vzýval.

Dál stále do vlastí se cizinstva hrot vrýval,

dál jazyk bez hlasu, a lýry lesk se stmíval.

Dál lidu zástupy se tiskly bez obrany

ke stěnám chrámovým v pláč bláhový a planý

a místo oštěpů jen slzy měly vřelé,

šij chabě sehnutou na místě vzdorů v čele,

a místo štítů jen svá prsa obnažená

a místo kleteb sten, jenž hroutí na kolena,

a místo hrdosti a odporu a hněvu

a místo hromné hymny své a svého zpěvu,

jenž krev by rozpěnil a projevem byl síly,

jen jazyk beraní, jejž nad bohy své ctily...

Tak žatva v Polabí již kosám v kořist zrála.

A po třetí tma pralesa v zář denní vzplála

lbí, mečů blyskotem a vražedného kovu.

Slav stojí s Tiusejem v čelo čelem znovu.

Kdož voje Slavovy v tom němém tichu pozná!...

Tři dny tři noci zněla hvozdem půtka hrozná,

a v krve potocích Slav s mlatem svým se brodí.

Sbit pohan poslední, a Slav je vratkou lodí,

ač stojí neraněn v těch vlnách toho moře

a marně kupy mrtvol stele po prostoře.

Meč jeho přeražen, teď, běda, i mlat v kusy...

Slav bezbranný buď padnout nebo vzdát se musí.

A skokem lva, jenž sevřen lovců kruhem hustým,

se z kruhu vymrštil a prchá lesem pustým.

Zní za ním výkřiky a jásot valných hlasů,

po dýce nadarmo Slav sahá ve svém pasu,

je ztracena a život nemůže mu vzíti...

Dál kvapí pralesem a čím dál slaběj zníti

už slyší hanu svou, již v líc mu jásot metá.

A ve skal bludišti Slav stanul. Nedolétá

sem žádné volání, jen vlka slyší výti.

Slav na skály jak dub se poražený řítí...

A v tichu tom, ó slyš, se vzduchem cosi chvíti,

jak struny pod zemí by zazněly to náhle.

Slav hlavu pozvedá,... dál zní to v hloubce táhle

jak stony zoufalé. A zvolna píseň vzrůstá,

jak v zemi tajemná by rozpěla se ústa,

a temně, tlumeně jak z hrobu ve hluboku

Slav slyší vítěznou té známé písně sloku,

jež vrahům nezvaným svým zvukem hrdla stiská.

Ta z hlubin vyznívá těch skal a roste, tryská,

jí země chvěje se... Slav klesá v ono místo

a hrabe ve hlíně a hrabe dál a jisto,

zvuk roste, vyvírá jak z jícnu žhavá láva...

Slav blízek cíle již dál ryje, neustává,

až div ten z hlubin vytrh’ s ozářenou lící.

Co bylo to? Snad jazyk? – Ne: meč blýskající...

Vše jasno stálo nyní před Slavovou duší

on pěvcův odkaz poznává a změnu tuší,

jak v zemi vyrostla... Vše nadarmo a pozdě...

klíč drží v pravici, klíč dražší perel, zlata,

jenž vlasti nejpevněj by zuzamykal vrata...

Však pozdě, pozdě již... sám v pustém stojí hvozdě...

Kol kolem požárů dým v dálce k nebi stoupal,

a Slav sám poslední si meč ten v hrudi skoupal.