ZPĚV VIII. KRÁL ASTRIOLUS

V skvoucí síni kamenného hradu,

v kruhu reků, za dubovým stolem,

víno pije mocný Astriolus,

král tří říší a pán pěti moří –

víno pije ze zlatého rohu,

veselí se, hoduje a kvasí,

stolníci že na stříbrných mísách

nepostačí vzácnou krmi nosit,

pážata že z kameněných bání

neustanou révu nalévati.

Náhle, hlučný hod kdy na vrcholu,

jako bouře v mracích pozadují

obrněných stráží duté rohy,

vysoko tam, na kulaté věži,

v jejíž patu divě moře bije,

a jejímž zubatým nad cimbuřím

mořský orel v sivém mraku krouží –

Zvučí rohy, hlaholí a hučí

ponurým a varovným svým hlasem,

jak by blížilo se nebezpečí –

Odvrhne král roh svůj nedopitý,

ruče chvátá k oknu okrouhlému,

jež mu v oblouku svém ukazuje

skalné pobřeží a modré moře,

jež se před ním v nedozírno vlní –

Na vodách tam – orlím svým to zrakem

Astriolus jasně rozeznává –

pyšný koráb ze zlata a sloni,

bílou plachtu větrem mocně vzdutou,

letem racka k přístavu se blíží –

Na korábu, jakby ukut z kovu,

rytíř stojí v brni stříbroskvoucí,

přemocný meč svojí po levici,

pravice co pevné veslo třímá,

s jistotou jimž ku břehu loď vede.

Podle reka, jako věrný strážce,

mohutný lev hrdě hlavu zvedá,

mocnou svoji hlavu, zlatohřívou,

a když zařve, zaduní to z dálky,

jako hrom když zarachotí v mraku –

Jakby v kámen změněn, Astriolus

patří na loď, na reka i zvíře,

těžce srdce ve hrudi mu bije,

jako perlík v tvrdou kovadlinu,

úžas, hněv i děs, jak vlnobití

myslí jeho divoce se střídá –

Poznává král lvího bohatýra,

jehož činy bardi opěvují,

a o jehož divomocném meči

putuje zvěst mnohá širým světem,

poznává, že sám to Bruncvík kníže,

tyranů všech bič a zavist reků,

s korábem svým k jeho zemi míří,

bez rytířstva, se lvem po svém boku,

nikdy nesklán, nikdy nepřemožen,

jako orel vítězný a smělý

v jeho říši svoji slávu nese –

V srdci krále, jako v temné sluji

hněv se zvedá, jako saně divá,

syčí hádě jedovaté zášti,

nadýmá se zpupná hydra pýchy –

A král s okem, v němž žíhají blesky,

s tváří divou, zrudlou krve varem,

obrací se k dvanácti svým rekům,

a hlasem, jenž ve strašlivém vzteku

bouří, jak řev tura poštvaného,

na Bruncvíka udeřit jim káže,

zmocniti se ho i s jeho šelmou,

v železných ho poutech na hrad vléci,

a jak zbitého psa, bezmocného,

do prachu ho vrhnout k jeho nohám.

Nemá Bruncvík, nemá o tom zdání –

čisté srdce netuší tu zrady –

v zátoce svůj skvoucí koráb staví,

klidně se lvem na břeh vystupuje,

aby v zemi, k níž ho osud zavál,

v shodě žádal sobě pohostinství.

A co k hradu klidně břehem kráčí,

jako poutník, míru znak jenž nese,

kovová, hle, rozlétne se brána,

zbraně třesknou, trouby zahlaholí

a na bujných, na dvanácti ořích,

dvanáct reků na něho se řítí,

dvanáct reků v hávu ocelovém,

dvanáct vlaje praporců jim s kopí,

dvanáct mečů svítí nad přílbami,

jako dvanáct oslnivých blesků,

dvanáct hlasů jako bouře hřímá:

„Vzdej se, kníže, do prachu se pokoř,

k nohám přemocného Astriola,

krále říší tří a pěti moří!

Nevzdáš-li se, běda budiž s tebou!“ –

Poznává tu Bruncvík, co mu hrozí,

vidí zkázu, jak se na něj valí,

jako na loď dravá moře vlna –

Neztratí však mysli ani chvíli,

ruče mocný meč svůj vydobude,

a jak vichr se lvem v před se žene

proti přemocnému nepříteli.

A dřív, nežli soupeř zchystá ránu,

mávne Bruncvík mečem divotvorným,

povětří že všechno hlasně sviští,

tajemná mu na rtech chví se slova,

a juž, jak žnec klasy ostrou kosou,

za hlavou tu hlavu mečem stíná,

až všech dvanáct hlav těch zkrvavělých

pod přilbami ve prachu se válí,

v divokém co trysku dvanáct ořů

unáší zpět dvanáct trupů v brni,

dvanáct trupů bez hlav k hradní bráně –

Zří to s cimbuří král Astriolus,

zařve vztekem jak býk poraněný,

třiceti svým manům sedlat velí,

udeřiti mocně na Bruncvíka,

přinésti mu k nohám jeho hlavu.

Neleká se Bruncvík vší té moci,

v boj se vrhá se lvem po levici,

divotvorným mečem strašně řádí,

hlavy sráží jako makovice

a dřív nedá meči odpočinout,

až všech hlav těch třicet ve žni hrozné

porubáno v krvi kolem leží –

Astriolus patří na tu zkázu,

zařičí jak šelma, šíp již protkne,

káže půl stu nejsilnějších bitců

s burdýři a meči vyraziti,

rozčtvrtiti Bruncvíka i šelmu,

kusy jejich mrtvol kalem vláčet,

nakonec pak v oceán je vrhnout

na pospas všem mořským divočinám.

Stojí Bruncvík pevně jako skála,

k níž se divě mořský příboj řítí,

by ji rázem smetl do hlubiny,

stojí, nepřítele očekává

s mečem jako bleskem nade hlavou,

a dřív, než-li soupeřova ocel

zdrtiti ho může v strašných ranách,

rozrazí svým mečem bitců řady,

jak zeď pevnou do prachu a suti,

a pak zbraní svojí čaromocnou

nepřítele napořád v prach sráží,

stíná ho a řeže, teše, rube,

jako mocná drva v hustém hvozdě,

deptá, kruší, drtí, bije, seče,

a v strašné své práci neustane,

pokud poslední z těch půl sta reků

bezehlavý neskácí se na zem,

jak slední kmen zrubaného lesa –

V hrůze zří to vše král Astriolus,

osykou se chvěje, lunou siná,

poznává, že všechny jeho voje

v boji s přemocným tím bohatýrem

ve vichřici vetchou jsou jen třtinou,

poznává, že voje všech tří říší,

jimiž s pěti moři mocně vládne,

bezmocny jsou s veškerou svou zbrojí

proti reka kouzelnému meči.

A tu v mysli krále, plné zášti,

myšlenka jak temná noc se rodí:

Mečem-li Bruncvíka nepokořil,

zahubí ho, běda, lstí a zradou!

A tu tyran prapory hned bílé

se všech věží káže vyvěsiti,

vyzváněti slavně všemi zvony,

v rohy zadout, udeřiti v kotle,

a sám v čele dvořanstva i lidu,

beze zbraně, hermelínem oděn,

s ratolestí palmy ve své ruce,

z brány Bruncvíkovi vstříc, hle, kráčí,

sklání se a takto k reku praví:

„Zapomeň, Ó kníže, svého hněvu,

nežádal jsem hany tvé ni zkázy,

zkoušet chtěl jsem jen tvou moc a sílu,

o níž potulní mi pěvci pějí,

vědět chtěl jsem, pravdou-li jsou báje,

jež se o tvém divomocném meči

po mé říši od úst k ústům nesou.

Vlastním však když popatřil jsem zrakem

na vše divy tvého udatenství,

na zázračnou sílu tvého meče,

jemuž v širém světě rovno není,

uvěřil jsem tobě, mocný reku,

uvěřil jsem moci tvé a síle,

ruče spěchal v čele všeho lidu,

abych tobě ruku podal k smíru,

vzácným u sebe tě vítal hostem,

na bratrství s tebou pohár zvedl.

Vítej, kníže, vítej, bohatýre,

sláva ti a čest buď do všech věků!“

Věří Bruncvík proradné té řeči,

králi k smíru pravici svou podá,

a pak za trub vřesku, kotlů hřmění,

v průvodu se slavném v hrad dá vésti,

v skvoucí síni, za bohatým stolem,

po králově boku v křeslo sedá,

ze zlatého připijí si rohu

na přátelství věrné pro vše časy.

A když posléz vzácnou révou zmámen,

půlnočních v níž bylin kouzlo skryto,

v těžkém spánku na podušku klesá,

poroučí král v řetězy ho svázat

a pak bohatýru bezmocnému

vlastní rukou meč od boku béře,

a když hněvem soptě, přesvědčí se,

přemocnou že čepel nelze zlomit,

mlatem zdrtit, ni roztavit v žáru,

s prokletím meč vrhá do propasti,

na dně jejímž ještěři se svíjí,

v jejíž jícen nepronikne člověk,

a kam dravá zvěř se neodváží.

A pak káže bohatýra se lvem

jediného spoutat do okovu,

a tak oba ve společném poutě

do železné, hrozné zavřít klece,

plné lidských kostí, Ibí a hnátů,

přebědných to trosek ubožáků,

tyrana jež zahubily vzteky.

Posléz v zášti svojí Astriolus

velí zničiti loď Bruncvíkovu,

potopit ji navždy na dno moře.

Procitá rek Bruncvík z omámení,

procitá a strašnou vidí zradu,

a z úst vítězného Astriola

slyší zahřmít strašlivý svůj ortel:

„Běda tobě, smělče, jenž jsi zhubil

výkvět mého rytířstva a pýchu,

moci mé jenž jsi se nepokořil,

u mých nohou neschoulil se v prachu!

Slyš, co nyní, červe, praví tobě

Astriolus, král tří mocných říší

a bezmezný vládce pěti moří:

Na železný kůň já, pse, tě vsadím,

na kůň do krvava rozžhavený,

abych živlem přemocného ohně

jak pýr sežeh vší tvou moc i slávu,

abych popel tvůj a prach tvých kostí

do všech světa stran dal rozmetati

v pospas šelmám, krkavcům a větrům!“

Stojí komoň na nádvoří hradu,

komoň z kovu, všechen ohněm žhoucí,

rudě svítí, mocným žárem dýchá,

jako výheň, vzduch kol rozpaluje –

Ke komoni, zbrojném ve průvodu,

za víření kotlů, řevu rohů,

reka vedou spoutaného se lvem,

aby smrtí potupnou a děsnou

zahubili oba věrné druhy.

A tu Bruncvík v přehrozné té chvíli,

ohnivý kdy oř juž vstříc mu plane,

k svému lvu se sklání naposledy,

na hřívu mu chvějné rty své tiskne,

pohnut šeptá slova rozloučení – –

V té, jak nadzemskou by vzbuzen mocí,

zařve lev, jak v mraku hrom když zuří,

strašnou silou rozdrtí svůj okov,

jako bystřeň strážemi se prorve,

střemhlav vrhá v hlubokou se propast,

ještěry a plazy rve a sápe,

divotvorný meč v svých stiskne zubech,

skokem vymrští se po skal srázu,

bleskem vpadne hradu do nádvoří,

a juž věrně stojí před Bruncvíkem.

Zmocní rek se rázem svého meče,

zamává jím, jak když vichr fičí,

a juž v hrozné seči, nevídané,

za hlavou v prach rázem letí hlava,

jako jablko když za jablkem

vichru síla divá s štěpu sráží –

V strašném zmatku rozprchnou se stráže,

prchá dvořanstvo i rytířové,

v děsu prchá sám král Astriolus –

Bruncvík se Ivem však juž v jeho patách,

a když ozbrojencům hlavy skosí,

srazí posléz i leb tyranovu

jako dutou tykev ku svým nohám –

A pak mocný, vítězný a smělý,

vichřicí se žene hradní branou,

bije, seče, co mu v cestu vkročí,

až pak beze soků, bez nepřátel,

na bujného vyšvihne se oře,

na oře to krále Astriola,

a lva, jak stráž všude po svém boku,

v dálku jede modravou a širou,

pouštěmi a neznámými kraji,

tam, kde za vrchy a za vodami,

v okruhu hor, jak šperk vzácné krásy,

ztajena je rodná jeho země.