Zpěv VItý.

Zveselení kalné nebe v rouchu modrém pozdravilo.

V hebkých ramenou zas bouři utišení oslavilo.

Mládenče, jehožto hladké čelo růžověnce nese,

Jenžto trudné tvory těšíš, ptactvo k zpěvu zůveš v lese.

Píseň má tě také vítá v provázení harfky zvučné,

Z dolin zpěvy sprosté ohlas tobě nese z louky tučné,

Řady sekáčů kdež křivé kosy ostří v tmavém znění,

K seku tys je vyzval vlídně po lijavce utišení.

Koberce, jež jaro dalo, chrustem vrhnouc kosa ruší,

Dívek plnorámných hejna v potřásání vlny suší.

Roztomilý, přelíbého utěšení plný čase!

Zděšeného smrtí jako anděl plavce těšíš zase;

V milostivém pohlednutí, v tichuplném usmívání,

Lidstvo zapomínat učíš na povzteklé bouře vání.

Blažícím ti vysvětlením oka všecko obět pálí,

Tebe usta, srdce, tělo chládkem občerstvené chválí.

Z středu běhu svého, zatím pod oponou tmavou moků

K snížení se žene slavná kule slunce v bystrém kroku;

V zlata dokonaném šperku slepícího vyjasnění,

V plné vznešenosti, hory ještě slaví jeho dlení.

Letem bystrým plameniny jiskrosršné k uhasnutí

K pěnícím je nesmírného moře vlnám letět nutí.

Pohled jaký na oblohu, modrost kterou obaluje;

Před soumrakem posléz ještě oko jasnem zveseluje.

V dálce dechem větru plují klasné role v veselosti,

Mrakověnec oko jímá barev krásnou mnohotností.

V stínu modrotmavých lesů vrcholiny kamenité

Růžovými prouhami jsou přetažené, v zlatu svité.

Proudu hladina prv modrá, v řeřavosti nyní plyne,

Sloup se z ohně slepícího do hlubiny proudu vine.

Ejhle! císařovna spěchá k skalám v vážném postoupení,

Ptactvo s ní se loučí, v hájích hlučné provází ji znění.

Již se letem k horám blíží, již se v dálce topí, tratí,

Nebe růžemi plamení, hory ryzím ohněm zlatí.

Soumrak líbý od východu v oblacích se ukazuje,

Zvonek příchod jeho s věže vrchu dolům oznamuje.

Netopýřík vyprch z skouly, v okolí si lapá brouky.

Sekáčové k tiché vsi se ženou v řadě domů s louky.

Z vůně tmavých bezin poslyš jaká nyní kouzla v pění

Prchem vyplynují! v jakém mile ohlazeném znění

Hudebních teď zvuků hony z roštin líbě dřímajících

Ven se vinou! – v ohybáních jemných, srdce jímajících,

Dechu skrovničkého tahy, v nevyvážném nalezení

Z skladu písní nových, zpěvák ducha nutí k podivení.

Bez vší okojímající krásy těla, čarováním

Prsa rozkoší nám plní, okolí svým radováním

K veselosti zůve tiché, oboru, i porostliny

Proniká, i píseň zvučná jeho tře se v oudoliny.

Lidstvu šerem okřálému laskavý cit v srdce leje.

V mnohotném teď proměnění hlasu, v hloubce temně pěje;

V chvílce, v středu váhavé se slabým dechem s písní plazí,

Brzy během do výsosti z hluboka jí doprovází,

V volání kdež přeroskošném sem tam kolik chvilek pluje.

Na početí změny dálší tejně zatím přemyšluje.

Potom z hrdla outlínkého množství hrne v okamžení

Zadržených krasohlasů v pronikavém hlaholení,

Kteréž v měnícím se zvuku z houště do veškera derou,

Až pak v nepozorovaném tichu šeptem konec berou.

V chvílce, v měké padá lehce z ticha zase naříkání;

Ohlas pronikavé pění rozptyluje v křovné stráni.

Ve všech zvucích hlasovodů měkých kluzem lehkým bloudí,

V okamžení k přechodu se tvrdému zas z ticha loudí:

Nejkrásněji odměřeným obratem teď hlasy třese,

Brzy z dosažené výšky ohlazené k hloubce nese,

Brzy tahem sílícím se, brzy tržně výraz dává,

Až pak v klokotání zvučném píseň slavnou dokonává.

Doly rosou ochlazené ticho milé sladce blaží,

Větříček se více ani břízkou vrznout neodváží;

Ani v trávě s zavitými modrozvonky zašustění,

Ani třtiny na rybníce pohýbnutí slyšet není.

Země když třásla se pod námi strašně,

Vítr a v šířinách honil se plašně

Třeštící hřímoty ohromný hlas;

Vichřice sloupy když točila z prachu,

Kterak jste přírodu volali v strachu,

Jasnoby na nebi vykvetlo zas?

Bouře si zachvěla, zatloukly hromy,

Pole tím okřála, luka i stromy,

Nebe se sadilo,

Povětří schladilo;

Slunce ke slávě

Stkví se ve trávě,

K západu bystře se blíží,

Večer se spanilý níží.

Větříček poty již s čela pryč věje,

Šero se schýlilo níž;

Slavík tam v roštině k radosti pěje,

Luna připlynula blíž,

Hvězdy se míhají v nebeské báni;

Tvor všechen přírodě nes děkování.

Soumrak chladící vítejte,

Slavozpěv radostný zpívejte,

Tichounké chvíle

Užíte mile,

V rájích vás blažených provázej sen,

Slunce až mladistvý probudí den!

Ticho slavné mrazík jakýs žilochladný po mně leje,

Dechem lehkým hlasy loudě, jemně větřík v harfce věje.

V habří ticho, šeptot žádný v bezu, umlknutí v lese;

Ani lístek v svídě švihlé šustem v houští nezatřese.

Duše ani spatřit možné, zmdlené všecko těla hojí,

Sladce ssilující mízou dřímot sladce tvorstvo kojí.

Vážně budiž pozdravena hvězdek věrná oslavovno,

Noci! vážné světí nebe jmenoviny tvé královno!

Stínem pláště tvého zastřen já ti obět rovně pálím,

Tebe roucho tvorce, tebe sestro šerých věků chválím;

Ne však koly na rybníce, v žertu kteréž větřík tvoří,

Ani hebkou lůžka přízní, změklý kde se měšťák boří,

Ani šustem rákosiny; nébrž větrem ován, tebe

V vážných písních, s dutým strojem, chválit míním sestro nebe.

Do oblaku pochodněmi radostného vysvětlení,

V plnohlasích větre zanes srdce mého pozdravení.

S provodem se křepelího ťoku písně moje spojte,

Světlušky pak v jemné jiskře v houfích kolem mne se rojte.

Z hloubi jezer vyploul kojič zůřivého lidstva! – Krásné

Roucho černé noci v stříbrohoroucí se mísí jasné

Kule; kteréž v dálce skrze jasnomodré větrniny

Mezi prvotními hmoty, mezi přirozena syny

V letu věčný tanec vedou. Kvapně jedna druhou stíhá,

Až se v jisker zasršení hrdý hvězdověnec míhá.

Jakou barev směsku, jaké mžítky leskot seje v oči,

Jako v moři písku, zlatých puntíků se v modru točí.

Svět nad světem, slunce vedle slunce v dálenině pluje,

Jaký utěšený chumel rozkoší to obaluje!

Sírius tam jiskrosršný s znícenými vlasy jede,

Orion pak obalený ohněm cestu k němu vede.

Přes pás jeho oka zření k vazu býka zrovna vzaté,

Pozorovatele vede přímo k sedmihvězdce zlaté.

Tam se v ohni plném dechu Lyra zářná v stkvění hladí,

Slavně křídla ostřit zdá se kulím v celém hvězdořadí.

Jiskřím hlavu okrouženou plně Kasiopka hoří,

V bystrém kroku kolem jiných tanec v modré síni tvoří.

Orla zpernatělé křídlo mrskem žene do výsosti,

V mžítky tvořícím se jasnu Zefeus tam leskne dosti.

Zablouděný v černé noci vůz se hrne do hlubiny.

Z lvova chřtánu plynou zase jasné ohně plameniny.

Labuť vážně v jezeřiny bezdné nebekolem pluje.

Andromedku opas světlý v báni sklepné obaluje.

Zlostně v hladku ostrostřelce mezi větrniny fičí

Střela mrštná, déšť až jisker do zčernalé noci sičí.

Celý oblouk nebe dálný hvězdověnec bledý vine,

Hvězdek jako písku v moři v mlze jeho šeré plyne.

Jaký chumel, záře, znění, oheň, jasnost, bleskot! – V letu

Kolik tisíc milionů v nebi kolem běží světů?

Vzneseli se bystrým letem výše toužná ducha tvornost;

Vznešenější představiti můželi si nebe hornost;

Ažby v očích jeho hasnul leskot medvědice, lýry,

Ažby před ním mléčné dráhy mizly pěnící se víry.

Kuřat zlatokrupných ohně pomíjeti by se zdáli,

Panny mnohobarvná světla před ním jako mlha stály:

Tam se teprv počínají šíré nebes dáleniny,

Tam svou rozdírají propast v hrůze bezdné jezeřiny,

Slunce, hvězdy třpytí se, a v modra vířícím se moku,

Světlocestí nám již nese nejvzdálnější vlna toku.

Přírodo, ha, kde se končíš? kudy k cíli musím jíti? –

Kudy odtud dále mezi mlhohvězdy cestu vzíti?

Kde jest konec? – kde jest brána k tobě? – kde se šírost tratí?

Pomyšlení strašné na to, div mi kolem hlavu zvrátí.

Mdlé něčeho nastínění stát před sebou duše cítí,

Nevím, jak se tobě mocná vznešenost mám pokořiti!

Mlhy a páry teď viňte se z jezeřin v letu,

Šerou jenž obrubu našemu dáváte světu!

V sloupech se zatočte stříbřených měsíce jasnem,

Přírodě vznešené ke cti se vyviňte v oblouku řásném!

Oběť se zajiskři v plamenu po celém nebesku!

Stvoření pronikni vážností z jasněný oblesku!

Národy ochlaď a vyvstalé poty jim na čelích otři,

Starostmi zemdlená těla jim laskavě okři

Dřímoto tichá! až jitro je růžové probudí zas,

Přírodě vděčný pak vynesou hlas.