ZPĚV VlII. KRÁL A MESSIÁŠ.
Jak chytře doved vše si zosnovat
a nalíčit dle svojí potřeby,
nám přísahou v Bét-Rimmón slovo vzal,
nás umlčel tam jménem národa,
my svědci smíme všeho být – nic víc!
Dnes mlčet musíme. Zaň mluví všecko
a jeho velké skutky především.
Ty samy mluví – co zde chceme víc?
Však dívat se na jeho slávu? – Ne!
Na jeho přepych, jímž vše deptá v prach,
co není právě podle jeho vůle, –
já nedovedu. A já rovněž ne.
Co naše moudrost, naše učení
a naše zkušenosti – žvásty kmetů,
dnes mluví síla a té ustoupím.
Ať pyšní se s svých činů výsledkem,
ať opájí se jako druhdy Saul
i Absolon, však jako Nabuko
hrýzt bude trávu – my to uzříme!
Je vskutku vojevůdce rozený,
je bohatýr svou pěstí a svou páží,
to neupře mu ani nepřítel,
však není, není, není Messiáš!
Za myšlénku tu nemůže on sám,
jeť Akibova, ten ji vzkřísil v něm,
ji udržuje ohněm výmluvnosti
a silou svého přesvědčení jen.
To velký blud jest Akibův a v blud
ten zamotá se v pádu Bar-Kochba.
On není Messiášem lidu svého,
můž’ Messiáše býti ramenem,
však Messiášem není, nebude!
Však řekni sám, bez této myšlénky
moh’ něco udělat z něj Akiba?
Toť páka jeho síly u lidu,
ten věří posud v příchod Messiáše
a půjde za ním, jak mu uvěří,
až na vrch hory, kam jej vyvede.
Však hlubou propast dole pod horou
tu nezří učitel, tu nezří žák,
až oba sletí střemhlav – hnátů tříšť.
Já věřím, myšlénka to opojná
a velká, krásná, ale jaké síly
a jakého víc sebevědomí
a, řeknu, jaké pýchy, hrdosti
ta vyžaduje na svém vyznávači?
Jak řeknu Messiáš, tu myslím něco,
co s nebes jde – tím není Bar-Kochba!
Kdo jeho rod zná a kdo jeho předky?
Jen Eleazar, Méd zván, jediný
jest příbuzný mu; odkuds z Cypru sem
on přišel utečenec neznámý,
pln síly tělesné a odvahy,
však ducha stopy nespatřuji v něm,
jest pozoun jen, v nějž duje Akiba,
nic víc, nic míň.
Bez trestu proto deptá rabíny
a zákon boží... Ba, tak opil lid
tou myšlénkou o Messiáši všech.
Ta myšlénka jest nebezpečná zbraň.
Je krásná, pokud není vtělená,
však vtělením jest vlastní parodií.
Jsou také myšlénky, lze s nimi žít,
lze v samotě se jimi opíjet,
lze šťastným v nich, ba lze i velkým být,
však nechtěj lákati z nich smělý čin,
toť hory jsou, jež porodí pak – myš.
I tato Messiánská myšlénka
jest horou takou – Bar-Kochba jest myš,
a Akiba porodní bába její.
Že nezjevil se posud Messiáš,
dle mého úsudku sám vinen lid
a národ celý, kdyby za to stál,
již byl by zde a z rabínův by vyšel.
Tak moudrým dost je také Akiba,
že sám se nemůž’ Messiášem zvát,
a proto chytře volil zástupce
v tom lžiproroku, jímž jest Bar-Kochba.
Dřív ale, plně, oddaně a svatě
se k zákonu lid musí obrátit,
pak teprv z něho vyjde Messiáš.
Co vystřídalo se jich před ním již?
Pád první Israele pamatuje
sám Akiba – co tenkrát bylo jich,
od syna tesařova z Nazaretu,
jenž Kristus zván a Ježíš v naše dny?
A tento mužem nebyl násilí,
jen synem citu byl a obraznosti,
z všech, věř, byl bližší tomu poslání
než Bar-Kochba, v němž pouze násilnictví
a s pýchou sveřepost jsou vtěleny.
V tom souhlasím, však s jediným jen ne.
Lid, národ, Israel tu nepomůže,
na soudu božím vše tu záleží
a žádná vůle, touha sebe větší
a vytržení třeba prorocké
ze země nevydupá Messiáše.
On přijde jistě, ne však odměnou,
že zbožný lid ctí plně zákon boží,
leč přirozeným dějin pochodem,
jen soudem božím, jeho vyplněním,
vše ostatní jsou hříčky snů a slov,
a platí tolik jako staré věštby
a jako Daniela číslice.
Čas jeho přijde – posud nepřišel.
A pokud vidím – nepřijde tak brzy;
však lid jej žádá, národ jej chce mít,
proč nevyhověl by mu Akiba?
Co stojí to, pár ohnivých jen slov
a trochu nízké služebnosti jen
a vytrvalé vůle. Pohleď kol,
jak nadšen lid, jak jásá radostí,
jak vije věnce, ladí citery
a loutny vše v oslavu Bar-Kochby!
Dav roste stále, ztratíme se v něm
jak pouhé krůpěje... Však myslící,
to nezapomeň. Co nám ocean
těch slepých jest, však nás přec nezhltí.
Co pravda pravda a čest komu čest.
Kdo tolik dokázal co Bar-Kochba?
Zaň jeho skutky mluví především
a netřeba tu ani Akiby,
by rozněcoval naše nadšení.
To pravdu máš. Jsme prostí vojáci,
však vidíme to, co vidíme, jasně,
to nepopře nám žádný rabbi v světě.
To činy jsou a naše účast v nich,
to naše činy též jsou zároveň
a v Bar-Kochbovi to jsme vlastně my.
V tom především velebím Bar-Kochbu,
a každý z nás mu vděčen musí být;
on ukázal, ne moudrost starých knih,
leč síla páže něco dokáže
a znamená a silou tou jest vojín.
Jej postavil on v čelo národa
na místo stuchlých starců bradatých,
již o písmeno hádají se jen,
a každý pojem na sta jiných pojmů
dál tvrdošíjně chytře štípají.
Byl dosud rabíny a učiteli
na cestě k spáse voděn Israel,
kam dovedli jej? V římské poddanství.
Teď přišel on, s ním přišla doba skutků
a doba mládí, doba jaré síly,
tož doba vojína, nad proroka
je dobrý voják proti Římanu,
nad hloubání a dumy vyrost čin!
To velké slovo! Bar-Kochba jest čin
a všichni vedle něho slova jen.
Za necelý rok skoro padesát
on dobyl pevností.
Však ovšem, s námi!
A k tisíci již opevněných míst
svou dobyl pěstí. Ovšem, ale s námi!
Však cení podle toho našince,
jeť z krve naší, z krve vojínů,
a jeho hradbou my též budeme
do vzdechu posledního! Jeho štítem
a jeho páží, pokud potřebí,
on král je náš! A pravý Messiáš!
Zde úsudek máš lidu. Vojáků,
to není lid, to kasta jako my.
Té kastě však on podal obě ruce.
A oběma nás za to odstrčil.
Ó jednou bude pykat Akiba
i Meír i Nathan, Ilai, Chalepta,
že touto dali svést se bludičkou,
jež na slunce si směle zahrává.
Ba na slunce, tos trefně vyslovil.
Zda viděl’s to již? Posud neviděl!
Aj peníze? Tu našel pravou cestu
ku srdci Israele! Peníze!
Jež v zpupnosti své sám dal raziti;
dnes tisíce jich mezi lačný lid
po slavnosti rozhází hlasatel,
to jeho peníze, dřív nežli národ
jej uzná králem, razí peníze
a písek takto hází v oči lidu.
Mně směšné je to skoro. – Peníze!
A stejný v tom jest jako ve všem klam.
Co zdá se ti? Co každý vidí hned.
To staré mince Trajanovy jsou,
neb Hadriana mince novější,
jimž nový vtisknul znak, je zpotvořiv.
Nad Trajanovým jménem Bar-Kochba
se nevyjímá špatně, rozdíl jen,
že cesar dole, lupič nahoře.
Ten pouze nese jméno Bar-Kochby.
Jak moudrý Kisma sedne na lep hned,
to vidět, zná jen staré pergameny;
ten peníz starší ještě o sta let,
toť peníz z doby Makabejců jest,
zde netřeba již něco přetiskovat,
neb Simon slul též velký Makabej.
A sluje Simon on? Tak aspoň praví,
kdo věří naň i v jeho poslání.
To hříčka jmen, můž’ říkat si též David
neb Juda, ovšem s jmeny velkých těch
nemáme mincí – Simon jako Simon
a stříbro obé stejně unese.
To v posled bych mu za zlé neměl ani,
vždyť stébla chytá se i tonoucí,
leč jedno nemohu mu odpustit,
ač uznávám rád velkou jeho sílu
i odhodlanost, ráznost, statečnost.
Buď vůdcem lidu všeho v boji zlém,
jejž naposled přec rozhodne jen Bůh,
buď králem již, když musí lid mít krále,
však Messiášem není Bar-Kochba
a nebude – zde něco chybí mu,
a něco podstatného, posvěcení
a boží duch a jeho poslání.
Nech vybouřit se klidně zástupy,
jak jednotlivec muž’ se opiti,
že vidí v snech svých divy, zázraky,
jež střízlivý pak rozum zapírá,
tak davy mají chvíle opojení.
Dnes Akiba je opil Bar-Kochbou,
ať k duhu jim to jde – to přejde zas!
Dnes králem tedy bude provolán!
A co víc platí – Messiášem též.
Ať křičí, až jim třeba hrdla prasknou!
ať troubí, nebes hrom že přehluší!
To platno nic, ten člověk bídně zajde
v té vřavě divé, kterou vznítil sám.
A musí zajít, musí bídně zhynout,
ať směje se nám, ať nás přehlíží,
ať ukoval nás k mlčení a k tichu,
tou přísahou v údolí Rimmónu,
on zhyne bídně! Po nás rabínech
kdys aspoň psané slovo zůstane,
co zbude po něm? Pověst těkavá,
že vůbec byl, se hádat budou lidé
po staletích a zda-li byl to on?!
A musí zhynout! Musí! Slyšel’s kdy,
že Jehovy se někdy dovolával
a proroků a Thory, rabínů,
když řečnil k lidu, opit vítězstvím?
Ba přísahám, on nezná ani Boha,
on horší jest než kterýkoliv pohan,
jen na své síle všecko buduje,
jen jménem svým se všady vychloubá,
jen pěstí svojí všecko rozhoduje.
Kdy svolal nás, by v poradu nás sved?
Kdy předložil nám jeden, jediný
svých úmyslů? Sám všecko vykonal
a nebe přálo jemu na pohled,
a sběhlou luzou ze všech konců světa
se obemknul a tou jen vítězí.
A umí luze této lichotit!
Co jemu lidu mrav a obyčej,
co všecky předpisy a zásady?
To’s přece slyšel, brány Betaru
on Idumejské luze otevřel,
dav Foinických sem pustil nevěstek
a v pospas volný dal je vojínům
po bitvě vyhrané; když Akiba
jej z toho káral, drze odvětil:
Pah, hlouposti to, voják bojoval,
ať pobaví se! Svaté manželství,
dal v pospas chtíče neblahého všem
a Betar dnes jest skoro jako Tyrus
a Sidon, jako Alexandrie
pln děvek smilných, lehce prodajných.
Sám nezůstal též při tom pozadu,
a kůstku v tom též sobě vynašel,
jakousi děvku z Cypru, obstarožnou
prý babu již, jež sluje Judita;
s tou dnes tu půjde v slavném průvodu,
on bude král a ona královna!
Tak Messiášku má též Israel,
ne pouze Messiáše! Jak jsme velcí,
jak nezmoženi proti Římu jsme
a s Římem přece stejní – v jedné věci
ve hospodářství kuběn prodajných!
Tam došlo to a tomu jásá lid!
Jsme zbyteční zde, pojďme, příteli,
však jedno z prorocké ti duše dím,
on zhyne bídně – my jej přežijem
a povíme si, proč. To víme již!
Byl druhdy velký Saul,
jich pobil stotisíc,
před tváří Jehovy
to pouhý prach a nic.
A větší David byl
kdo ví, co myriad
jich zkrušil, kdo je sčet,
a velký David pad.
A Juda Makabej,
buď věčně veleben!
ten Syrské porazil,
vzal říši jich v svůj plen.
Všech větší Bar-Kochba,
ó pějte Hossana!
v prach srazil vlčici
a zdeptal Římana.
Jest větší Bar-Kochba,
ó pějte Hossana!
v prach srazil vlčici
a zdeptal Římana!
Ó netěkej víc plání hor Judských gazelo,
stav okřídlený běh svůj pustinou,
viz, pod čím srdce lidu po věky úpělo,
jest bublinou!
On vrací se dnes v dědictví tvé slávy
Syn Judův, Bar-Kochba, tvůj král i syn,
jak Samson oslí čelistí on dáví
a kruší davy, davy
a Římská moc jest – zdání, přelud, stín!
Ó plesejte, jej poslal Hospodin!
Ó slunce, odvěkým se nesoucí
dál prostorem, na cestě své teď stůj,
jak druhdy stálo’s v povel Josuy,
než vybojován památný byl boj!
Stůj, zlaté velké slunce ohnivé,
a rozlij moře svojich paprsků
na Hospodina vyvolený lid
a na miláčka jeho Bar-Kochbu!
Ty sotva větší síly uvidíš
po světa okruhu, kam skloní se
tvůj zlatoproudný, rozčesaný vlas!
Ó radujte se všickni vespolek
a křičte Alleluja do nebes,
neb nad svým lidem Pán se smiloval,
své milosti dlaň nad ním otevřel,
a k velkým skutkům povolal jej zas!
Ó velebte jej všemi nástroji
a všemi hlasy všeho stvoření,
do úhlů světa všech váš jásot zni
a soustřediž se v slově: Bar-Kochba!
Syn hvězdy povstal velký z Jakuba,
by lid svůj vedl nové době vstříc,
jho Říma rozbil pěstí železnou,
když toho býka druhdy porazil
své ruky vzmachem na Sionské hoře,
a od dne toho v jednu cestu slávy
si upravil svůj pochod válečný!
Ni jedna posud bitva neztracena,
to hlasně volá Římu Tur-Simon,
a Kafar, Charuba to potvrzují,
by Betar, nový Jerusalem náš,
vše korunoval mocí, nádherou!
Nic Rufus nesved, záhy odvolán,
novými nahrazen byl legaty
a všichni pobiti a rozprášena
jich vojska v posměch světu celému.
Dnes volná vraha oddechuje zem
v svých synech silná matka vítězná
a hrda Bar-Kochbou! Náš miláčku,
náš vyvolený, nebem seslaný
vstup tedy v otců slavné dědictví,
ku meči, kterým vrahy potíráš,
též přidej žezlo. My ti holdujem!
Ty nemusíš nám ani přisahat,
my víme, jak lid láskou objímáš,
že jeho žití tvým jest životem
a jeho sláva jediný tvůj cíl!
Lve z Judy, vstaň a vezmi z ruky mé,
jež předvádí ti posvátností chvíle
se chvějíc uzdu toho bělouše,
z něj bitvy příští řiď a vítěz dál!
Ó vstup již, vstup a projeď město své,
a lidem svým se pozdraviti nech,
slyš jeho jásot v nebe bijící,
slyš jeho Alleluja, Hosanna,
slyš jeho loutny, flétny, citery,
slyš jeho srdce ve všem tam se chvít!
Dni veliký, o slunce planoucí,
o stůjte v dráze své, ten okamžik
se nenavrátí Israeli víc!
Vy matky, svoje děti vzneste výš
a řekněte jim: „To jest Bar-Kochba!“
ať vštípí si to pro vždy do paměti,
vy kmeti, jejichž vetché údy již
po kostech dědů touží v chladných hrobech,
své pozvedněte třesoucí se brady,
o berly opřete své údy, vizte
zde Bar-Kochbu, ať v hrobech můžete
dát mrtvým zprávu: „My jej viděli,
stál veliký a Juda pevný v něm
a slávy jeho konec nebude!“
Však vy, jimž dopřáno s ním působit,
žít vedle něho, dýchat jeden vzduch,
pít denně z lvího jeho pohledu
vznik nové síly, nové odvahy,
vy na kolena před ním, bojovníci,
a do prachu, v té chvíli jediné
jej pánem svým a králem pozdravte!
A ňader dech a srdce tluk se spoj
v křik valící se od hor ku horám:
Zdráv Bar-Kochba buď, král a Messiáš!
Zdráv Bar-Kochba buď, král a Messiáš!
Buď dlouho zdráv a panuj v slávě své
ku slávě Judy, Sláva! Sláva! Sláva!
Mé dílo dokonáno tímto dnem.
Ó, propusť, Pane, nyní sluhu svého,
mé oči viděly tvé spasení!
Co zbývá mi? Zřím jako v zrcadle
svůj život celý, všecky cesty své,
své bdění, bádání a snahy všecky,
co nesplněné, splněno je dnes,
co vysněné, jest hrdým, velkým skutkem!
Dnes já svůj světím svátek největší,
ó díky, díky, Bože zástupů,
ty hrozný Bože, ke mně dobrý tak!
Ó dovrš míru svojí dobroty,
ať slunce svítí vždy v zdar mého lidu,
víc ruky své ty od něj neodvracej,
jej dále veď k vod živých studnicím!
Bud štítem jemu a též pavézou
a ke mně pošli brzy, brzy smrt,
bych nedočkal se, Bože, obratu
a neuzřel víc lidu svého pád!
Ji kdybys poslati chtěl v chvíli té,
kdy cítím, u cíle že snah jsem svých,
jak děkoval bych tobě teprvé!
Však nový jásot zas mne probouzí,
to život volá, slyším jeho hlas
a jméno jeho dnes jest Bar-Kochba,
můj odchovanec, můj to žák, můj syn!
Ne, nesmím mříti, musím žíti dál!
Zpěv nový Hospodinu
zní z úst národů všech,
ve slávy jeho stínu
dnes Israel si leh’,
leh’ silný jak lev pouště,
jenž strhal vazby své,
řev jeho v dál zní, k sobě
lvy sousedních pust zve.
A děl Pán k pánu mému:
Na pravici mé seď,
přivážu k trůnu tvému
nepřátel tvojich změť,
já vyšlu ze Sionu
tvé moci žezlo v dál,
tys kněz dle řádu mého,
tys Messiáš a král!
Tys kněz dle řádu mého,
tys Messiáš a král!