Zpěv volnosti.

Zesnula dceruška králi

náhle a tak z nenadání,

jako růže, mrazem spráhlá,

kdy se přes noc k hrobu sklání.

Děva krásná; v skvostnou rakev

tělo drahé uložili,

spí tu bledá se vší krásou,

a tvář kryje závoj bílý.

Zalkal král, a v mrtvém srdci

zážeh lidské lásky vzplanul,

vyšel v noc si poulevit –

z dálky zpěv mu k sluchu vanul.

Zamyslil se král a slouchá,

zpěv ho víc a více jímá;

vzkřísil tě on srdce mrtvé,

vzbudí srdce, co jen dřímá.

Kázal král přivésti pěvce;

sotva vzešla ranní záře

přivedli bledého mládce

v okovech mu ze žaláře. –

„Budiž volným, pěvče milý,

večer písní sladce jemnou

zbudil’s mrtvé srdce moje

a svět celý smířil se mnou.“

„Sladký spánek spjal mou duši,

v míru svatém se mi snilo,

že se moje dítě drahé

tou tvou písní probudilo.“

A volnosti vzňato dechem

pěvce nadšení tu jímá,

a jak zvuk by rohů hlásných

královským zpěv hradem hřímá.

Probudil zpěv dceru krále,

vyrval ji snu hlubokému;

vstane – komnatami kráčí,

táhne ji to k pěvci svému.

A na prahu síně stane –

zlekán mládec ustal pěti,

prsa dmou se – děva krásná

v náruč jemu pozaletí.

Zlekán král se též tu chvěje,

divu uvěřit se bojí:

budíť mrtvé zpěv volnosti

volnosť pak se s láskou pojí.