Zpěv Vtý.

Rolník když pilnosti perně clo ve potu tváři složil,

By se učinily plodné role, snažnost vynaložil,

Potom z lánů usmívavých naděje mu mile svítá,

Vidoucímu pole klasná ve prsích radost procítá.

Příznivého nyní stále povětří jen očekavá,

Kosy tupé, srpy křivé, pod jesenem překlepává.

Mlat se rozpukaný zhladil, zádění se vyčistilo,

Povřísla se navázala, vše se ku žněm připravilo.

Roztomilé louky čerstvé, v krátce jenž se zelenaly,

Z jejichž barev měnících se zveselení oči braly,

Ta květniště libovonná jedním jitrem za své vzala,

Je žilnatá kosou ruka ve chrustění posekala.

S volky k statkům zdolin seno přivezli již nádvorníci,

Složené se v kupách šetří, v kůlně, nebo na sennici.

Když daleké po rovině oku dáno líbě plouti,

Jichžto meze zlatovrubné ani nelze přehlednouti.

Zrnoklasné kolotání tam se v žlutém šperku stkvěje,

Jak kdy vlny větřík tvoří, nímiž na jezeru chvěje.

Zralost žencům předpovídá zrní nabopnalé klasů,

Rolník sobě v tichu přeje, nebe jen by dalo času;

Tu jen v polích stále bloudí, víc v chaloupce nemá stání,

Sny mu sladí, den mu šťastní, blaží večer požehnání.

Kosy zostřené,

Zklepané, potřené

Srpy;

Jak se ními pšenice tkneme,

Šmahem zlaté klásky žneme,

Koukol i chrpy.

Běžme do pole;

Brzy ať k stodole

Vozy

Svezou zrním stížené snopy,

Potom vženem v strniště skopy,

Volce a kozy.

Mladé pasačky,

Čiperné vazačky

Věnce

Z chrpy, z máku, z jetele pleťte,

V práci potné veselit hleďte

Písněmi žence!

Stébla klesají,

Dívčiny plesají

Kolem;

Píseň zvučná veselost jeví,

Daleko široko vinou se zpěvy

Dolinou, polem.

Dívky, jonáci

Pozornost na práci

Dejte!

Aby hrstě klasaté rázem

S chutí po řadě padaly na zem,

V paměti mějte!

Klasů netruste,

Srpy si nabruste

Křivé,

Nechte chlapce hravé se zbíhat,

Nechte myslivce v rákosu číhat

Na husy divé!

Vedro veliké

Sic tvory všeliké

Moří;

Ženci pilní nedbají na to,

Přece jen do snopů skládají zlato,

Nebe ať hoří.

Kosy břinkejte,

Nad hlavou cinkejte

Mile!

Již po práci, brzy jest po ní,

Slyšte, již poledne v dědině zvoní;

Radostná chvíle!

Rolníků teď hlučná píseň v polích rozléhá se všady,

Zvláště když je k obědu zve vlídně sedlka za zahrady;

V jabloňový stín se kladou, nebo mezi vrby vlastní,

Kde je z košů listných chládek sející se v tichu šťastní.

Vinař bloudí mezi révím otyčeným po vinici,

A v třešnici červenavé veselí se zahradníci.

Jakých pracovnosti darů z rohu hojnost vysypala,

Tisícerou nám odměnu příroda za snahu dala.

Z šířících se moků v dolu otaviny zelenají,

Z pustin rovných ječné klasy valem již se ven metají.

Klasů tisíc ohybá se proti kose na žítništi,

Oves jako brčál žene někdejším na kameništi.

Nouze vyschlá hojnost našla, požívení roste v louce,

Veselení utěšené bere sídlo ve chaloupce.

Zatím když si ženců hluček pod jabloněm odpočívá,

V modru na dalece krásném skvrna škaredá se slívá.

Chmúry od poledne černí nastíněním nebes báni,

Které víc a víc se šíří, větru budí lité vání.

V kouli slunce oheň zňatý k nesnešení prudce hřeje,

Horkem vřelý potu tok se s tváři k prsům po mně leje.

V koši javorovém, v milování kde se ptactvo brodí,

V zelenině větřík frašně oulisný kde chládek rodí,

Tam si uřícený parnem k háji s harfkou milou zajdu,

Pověsím ji na suk, v stínu ochlazení líbé najdu.

Jak to slunce pálí, jak to v modrém nebi hoří!

Potok vysech, žízeň okotěšné nezabudky moří.

V ječmeništi svou korunku pouvadlý koukol níží,

K hájům chlady líbé dmoucím vše se rádo z parna blíží.

Vznesené se okamžení valí! – Dolů harfo s suku!

Dolů stroji! ať mi zvučíš! ať se struny třesou v hluku!

Ať se sypou hlasy, z vodných černomračen v hvozdu hustém

Lijavce jak zasršení. Ohlas v skalách, v dolu pustém,

V dalekosti krajů, hlásej v stráni, zakruž se i v lese,

Až pak slavné hlaholení větřík do oblaku vnese!

Dál a dál se nyní blíží strašných mračen chumelení,

V půlnebí již rozmilého modra více patřit není.

Ženců hluček k dědince již valem klusá z pšeničniště,

Bravů hejna, skotů stáda, utíkají ze strniště.

Vichřice teď vytrhnutá ze sna od daleka fučí;

Z háje tiché větřínky pryč žene, v chvojné jedli hučí.

K oblakům až po silnicích sloupové se točí prachu,

Hrůza jasné kalí nebe, chumle mračen letí k strachu.

K zemi samé střelně kolem třeští švižná vlaštovice,

Husí hejno s kachnami se frašně potápí v rybníce.

V bouři,

Kouři,

Jekem,

Vztekem,

Sinavé nebe se kalí.

V oblacích strachy se valí,

Rachot se po nebi koulí,

V chomáče mraky se choulí.

Již se blíží,

Z hůry níží,

Žene – valí – šíří,

Víří,

Hlučí,

Bouří;

V rachotu třeští strom

Hrom!

Stvoření klekni!

Mrakové v černění trou se slitém,

V sinavu hrůza se shání litém.

Strach se ve zkalených oblacích vzteká,

Ze tmy blyskota husté si chod seká,

Bouře se budí víc v ukrutné síle;

A hromy rodí nám každinká chvíle.

Již se to valí

Přes hory, skalí!

Dále a dále

Hrom bije stále!

Míhaví ohňové z černé rozšklebeniny slepí,

Sutkohozné mraky třeštící plamenové třepí;

Z sinava v hlaholu s studeným mrazem

Rachotem se sypá ledovec na zem.

Ve větnatých to jak dubinách srší,

A vítr jak kňučí, lijavec prší!

Bože, bože co se děje!

Nebe dmoucí proudy leje.

Bouře nové mraky snáší;

Prší, až se o zem práší.

Hrom se blíží!

Blesk se kříží!

Vichr kňučí!

Sutky hučí!

Sto tisíc potoků divých

Žene se v stružinách křivých,

V blatitém skalení, v sičném jeku,

S čeřenů se valí v proudném vzteku.

Hromové z dálí víc a víc z uhlů dvou,

Hukotem hrozným rozderouc jícny řvou.

Hrůza s tmou se prostřela v nebesku,

Prosvěčujeť jen křížením se blesku.

Vždy se leje, dmou se řeky

K moři valíc pěnné leky;

Tam své bouře krupobitné prášeniny

Nese přes hory a chvojné jedloviny.

Hrůza jaká z hlubin kyne!

Strach se v oděv černý vine;

Smrt z své ohněplné huby

Plavcům vyšklebuje zuby.

Vařící se vlny jako hory brzy plijí v jeku

K oblakům až proudy husté; brzy v sičení a vzteku

Do propasti chřtánu jako míček rázem koráb nesou.

Plavci blednou strachem, zuby klapí, jako list se třesou.

Nenadále z hlaholení

Mrtvé plyne utišení,

Vítr tiše počal váti,

Hrom víc nechce v nebi řváti.

To však mrtvou žlutost v tváři

Nečervení marynáři;

Věda dobře litost krutou živlové že utišili,

V chvílce aby nejvyšší zas stupeň vzteklost vyvýšili.

V brzkém okamžení zase

Hrůzu nebe bere na se.

Svaly šedých mraků přes hory se blíží,

Z rozpuklin jejich se blyskotina kříží.

Hromové chraptící otvírají chřtány;

Hory řev, a skály odrážejí rány.

Povětří divoké znova se strhlo.

Bezedné jezero nebe se zvrhlo.

V moři se pěna již klokotem vaří a sičí,

Z vln průtrže strašná vichřice fičí,

Vlny se ve zhlcení sebe jak hory věží,

Brzy zas ve hrůze propasti sražené leží.

Mocnost kyne!

Brzy tisíc svalin černých mračen pryč se s očí vine.

Chumle rachotících hromů k horám skalným táhnou dále,

Bručení jen temné v nebi slyšeti jest z dálky v mále,

Bleskot hasne, déšť se tiší, rozzteklený jekot temní,

Mrakověnec osvěcují jasně paprskové jemní.

Bouře rozlícení strašné, hrůza smrti dává milost,

Stromům šťávu, lukám trávu, kvítí barvu, růstu čilost.

Tam kde hory obělené k nebi vynášejí hlavy,

Tam se hromů beze příprav hrozných často příští slaví.

Ostříbřený mráček lehký k tichému se nebi vznáší,

Z lůna jeho předchůdce pak bouře po silnicích práší.

Zatím slunce v oudolinách bezstarostně seje svými,

Až se všecko veseluje, paprskami milostnými.

V práci pohřížený rolník vidí, slunce jak se směje,

Pastýř píšťalu si tvoří, neví, co se v horách děje.

Náhle však se oblak černí vymodralý v okamžení,

Všecko bleskot jeden vůkol, slyšeti jest rachocení

Hlasné, kteréž z větrnosti padá dříve vyjasněné,

Pomalu se chumlá mraků hejno v této výšce změnné.

V třeštných mračen mocném valu, kde se bouře náhle vzteká,

Hory jestli chodec nezná, hřmotu zdaleka se leká.

Bouřného se hromu blízko, záblesku se užasuje,

V chvílce mráčka nad ním není; ó, kterak se podivuje!

Opačně zas častokráte bouře strašné hulákání

Rovinou se nese litě, pole mete, důl prohání.

V oužinu a v rozpukliny protřelý jest slyšet třeskot,

Mezi duby korné plete oheň čárající bleskot.

Plamen seje kolem chudých chaloupek, i v lesích škody

Tropí. Mrakové nad půlnoc černí vylévají vody.

Vichr kňučí, stromy svíjí, trhá střechy, letí polem;

Tvorstvo veškeré se děsí v příbytkách svých nad hlaholem.

Zatím sousedná se luka trávná v tichu usmívají,

Skřivan zpívá, kos si hvízdá, stráně až se rozléhají.

Brzy však si vylamuje zavřený hrom silné brány,

A z vězení svého hází v rozlícení husté rány.

Ouval zatím umlkuje nízký, zas se zlatí skalí,

Vzneseně an zatím bouře vozy hrčné v nebi valí.

Přírodou jest všechněm hromům vykázána cesta řádná,

Přírodou se nezatočí nám nad hlavou bouře žádná.

Darmo tehdy děsíme se, nebe když se čisté zbírá,

Darmo uzavření v temno, hrom když chrapný jícen zdírá.

Darmo slabec v kout se skrývá, darmo strachem rve si vlasy,

Vše to větru neutiší, ani hrozné změní časy.

Každá bouře ourodností luka, pole nastrojuje,

Povětří když všeobecné schovy z země vykuřuje,

Semenem by pro nemoci jedovatým obtěžkalo,

Proto bouření tam letí, páry aby rozehnalo.

Kvítí barvu tratiloby, kamby kolem oko vzhledlo,

Byliny a stromy, křoví, osení by šmahem bledlo.

Rodiny i živočichů tisknoucím by vedrem chřadly,

Kdyby háje vichrem bouřným, hromem prchlým neochladly.

Perly se barevně svítí v trávě a v klase;

Stvoření vyjasni oči, slunéčko vyploulo zase.

Mračen houf zplašila jasnotou zkrášená svíce,

Černavost propasti nebudí smrtícího strachu,

Vichřice po cestách k oblakům nežene prachu,

Základy země se netřesou více.

Chlazením líbým an zčerstvuješ v zeleném lese,

Větřík kde listím osiky z lehounka třese;

Buďto si malinou lahůdku ztíráš,

Jahody v habřině šťávné zbíráš,

Neboli v mezinách v žítništi klasném;

Děkuj, když usta tím pokrmem sladíš,

Líbě se chladíš,

Přírodě, která je v ohni zbarvila jasném,

Chodče, jenž nohy mdle za sebou vláčíš

V tisknoucím horku,

Za chvílku ochlazen dále zas kráčíš

V chvojnatém borku;

Nebo se v mladistvém březovém sadí

V studánce prejštící usta tvá chladí.

S vděčností přírodu v tuto chval dobu;

Poty-li setřela, zsílila mdlobu.

Příroda loudí klas, rozvíjí růže,

V oudolí sytí nám vlnatý brav;

Slunce i rozžala, zhasit ho může,

V třešnicích nalila chladících šťav;

Jejím mocným rozkazem

Třeští se jedlice hrdá,

Jedním hroma úrazem

Práší se skalina tvrdá;

Stvoření padni, hvězdy v jiskření se zněte!

Nebe se pokloň, světy před ní poklekněte!