ZPĚV X. STÍN ŠEOLU.

Tys jistě moudrý muž a zkušený

a jistě velký znalec kabbaly,

já proto požádal tě v tuto chvíli

ku hovoru a prosím jediné,

bys upřímný byl ke mně; rci, co víš,

ne pro sebe to ždám, jen pro svůj lid,

pro město boží a pro spásu všech.

Já ptal se již – ty tvrdošijně mlčíš!

V tom všichni jste si rovni rabíni.

Byl Akiba přec pravý přítel můj,

rád o všem všudy se mnou rozmlouval,

byl otcem mi, ba skoro víc než otcem,

můj život před ním neměl tajemství,

leč sotva dotknul jsem se narážkou

či otázkou té říše záhad všech,

tu ústa, jindy medem výmluvnosti

jež přetékala, oněměla v ráz.

Na pozděj, jindy, na budoucí čas

mne odkazoval, lepší příležitost,

vše zamluvil, se nechtě vyslovit.

Mluv tedy ty, jak o to prosím tebe!

Či mezi vámi je to úmluvou?

či přísahou jste k tomu zavázáni,

že nesmíte nic z toho vyzradit?

Pak pověz sám, ký účel má ta věda,

ký smysl v tom, když tajemstvím má být

a zůstat jím? – Dej aspoň odpověď!

Ty jedním dechem tolik se mne ptáš,

že celým dlouhým, strastným životem

bych k odpovědi tobě nestačil.

Já určitě své řekl otázky:

Jest onen Jahve, jak jej hlásáte?

O tom přec pochybovat, víc než hřích.

Tak dobře jest, i já to věřím rád,

však je-li, jistě vládne říší svou,

jak my zde svojí, jeho bez konce

se prostírá přes věky v budoucnost,

co naše omezena prostorem

a časem jest, jen výkroj nepatrný

a zakalený k tomu jeho říše,

však jako jeho, dobře náš jest svět,

a já se táži, rci, zda spojení

jest možné mezi tímto dvojím světem?

Jest spojení a maličký svět náš

a zevní, který smysly chápeme,

jest odrazem jen světa vyššího

a vnitřního a jeho výrazem

Pak jmenuj pásku, jež ty světy víže!

Vše stvořené má k sobě příchylnost,

ať dnes či před věky, jde z jednoho

a cítí v sobě toho jednotu.

Tam světla říše a zde říši tmy,

a člověk, třtina, mezi oběma

je schopen obé chápat – A proč tedy

tak úzkostlivě tajíte ten spoj?

že pro každého nejsou tyto věci.

Což já jsem každý? – Rozvaž, co jsi řek’.

Jsi velký vůdce, vládce zástupů,

jsi lidu král a boží bojovník,

však nejsi zasvěcený v nauku,

bys chápat mohl obsah mojích slov.

Ty vědy temné jsou a hluboké

jak bezdné studně, třeba stoupat hloub

a stále hloub až ke dnu bytostí,

by mohli zasvěcenci z noční tmy

tam trysknout lesklé hvězdy poznání!

To slova jsou – a já chci skutky znát.

Jak nerozumné dítě hovoříš.

Ó příliš dobře znal tě Akiba,

že z těchto tajů všeho posledních

ti ani první nenazvednul cíp!

Těm věcem dlužno vzdáti celý život,

pln studia a svaté vážné práce

a bádání a nocí probděných,

kde s rozumem se sváří šílenství

ve úzkém boji na nůž poslední.

Jeť první v celém Israeli dnes

v těch vědách Akiba a jediný,

a jestli on neuznal za dobré,

tě zasvětit a v tomto poučit,

jak mohu já to svést? On slunce vidí,

kde pouze matné chytám jiskerky

já, jako druhů jiných zástupy.

Ty věci tak jsou přísné, příšerné,

že zšedivěti nad nimi lze dřív,

než dna se dobrat, k němuž lidský rozum

by sestoupit moh, kovkop nesmělý.

Jen nejlepším svým žákům mistr smí

po tuhých zkouškách postu, odříkání

a dlouholeté práci v svatých knihách

těch věčných tajů clonu odhalit

a šeptem pouze, do ucha jim jen

těm nejstarším a nejlepším z všech smí,

je strašnou zavázav dřív přísahou,

to říci, k čemu žitím dospěl sám.

Snad mudrců pět v celém Israeli

zná svaté vědy celou podstatu,

však nesmí tomu, zasvěcen kdo není,

z té vyzraditi ani písmeny,

neb hříšnou bylo by to profanací.

K té nestrhuj mne, dovol, abych šel.

To hračky slov, za jejich hradbu vy

se skrýváte a já bych skoro řek,

že halíte jen vtipně šírým davům

v hav tajemství, co sami neznáte.

Jak s lehkou myslí můžeš pronášet

tu obžalobu, nejlíp ukazuje,

jak málo zralý jsi k té vědě sám.

Mluv tedy ty – rád budu poslouchat!

Ty děcko, myslíš, že lze za hodinu

při jedné číši svět ti odhalit,

ne pouze svět, leč jeho tajemství

vznik, trvání, taj, v který otec světla

jak v závoj halí blýskavou svou tvář,

by neoslepil smrtelníka v ráz?

Jak mohu slovem tobě vysvětlit

ten celý řetěz tajuplných sil,

tu Merkaba, tůň prvků zázračnou,

v níž trůní Šedim, Claim a Kišuf v tmách?

Jak dokázat ti sílu lidské vůle?

Jak vésti tebe, jenž jsi drsný vojín,

ku soustředění lidské myšlenky

na jeden bod, ku vznětu obraznosti,

jež silou svou pak duchy vyvolá?

Jak vésti tebe k taji Sefirotů?

Jak vysvětliti tobě obrazem,

co uniká se halíc v subtilnost

a symbol jemný, pro nějž smyslu nemáš?

Jak vésti tebe k tváři Elohima,

jenž moře blesků, tebe syna tmy

a hříčku náhody, jak odhalit

ti za vteřinu, co jest prací let

a malým plodem velké moudrosti,

neb dobře věz, to málo, co jen víme,

jest balvan smrtelníku, když je znáš

a neovládneš. Jistě zdrtí tebe,

a proto neptej se a propusť mne!

To byli větší duchem nežli já –

jak Bileam a Jamnes, Balak, Jamhes,

leč k vědě jich já ani nesestoup,

z té hrůzu mám a jako děcko v tmách

spíš zavru je v své šťasten málomoci,

než v také světlo bych je otevřel,

zkad kyne hrůza, mlčení a zmar.

To vše mne dráždí jen – to slova jsou,

já určitou dal jasnou otázku,

na kterou’s dlužen zůstal odpověď.

Sám pravil jsi, že všecko, co tu bylo

a co tu jest i se vším, co tu bude,

v magickém jakéms trvá spojení.

To chápu dobře, toho teď se třímám

a vyzývám tě, bys mi pravdu děl,

lze s mrtvými, již přece jednou byli,

a podle nauky tvé dále jsou,

neb nic se odtud ztratit nemůže,

spoj navázat? Co na to řekneš mi?

Ty myslíš ono Doreš ha Methim –?

Co jmeno mi? – Chci věci podstatu!

To ovšem lze – však síly ducha k tomu

a postu dlouhého a modlení

a zaříkání, vzácných kadidel

a spaní na hrobech a s mrtvými,

až s nimi v obcování vejde duch,

jest potřebí, však toto dokázat

lze jedině jen bílou magií,

vzýváním Šemota, než skloní Sarim

se s vyšších vrstev k tvému úpění

a objeví, co halí budoucnost.

To právě chci, teď pad’s mi do rány.

Však síly k tomu nemáš, Bar-Kochbo,

jsi příliš k světu poután všemi zájmy.

Zde nejpřísnější třeba odloučení

jest od všech smyslů, čiré vytržení

a vidění – tys pouze činu muž

a požitku to není pro tebe!

Což jestli přece? – Což ty o tom víš?

A k čemu chceš to vědět ode mne?

Já nikdy ruky k tomu nepodám,

vést nezasvěcence ve tajů říš.

Já řekl víc již, než jsem říci měl.

Co náhle tyto věci tobě jsou?

Tys vojín, vůdce, velitel a král,

hleď průkopů svých a hled’ zásob vojska,

hleď odraziti útok Římanův,

jichž řetěz kolem Betar obklopuje,

to pole tvé, však říši tajů nech,

tam nevnikneš! Ba musím vniknout tam!

Nuž já ti povím, co mi mate, sny

a bouří mozek od dlouhé již doby.

Slyš, uvaž to, a jsi-li moudrý muž,

ty pochopíš a dáš mi odpověď.

Ne pouze vůdce, jak se domýšlíš,

jsem více svému lidu, jeho okem

a mozkem chci být v krušném stavu tom,

a den když skončí pro mne trud a znoj,

dum brány duši mé se otvírají

a v minulost vždy zahloubám se rád.

Náš stav zde, obležených Římany,

se v mnohém podobá té kruté tísni,

v níž Jerusalem úpěl před lety.

Tu napadlo mi znaje učení

o spoji všeho, co zde jednou žilo,

zda mrtví z doby oné nemohli

by radou živým nápomocni být?

Co oni prodělali, trpěli,

jest za nimi, jest jejich zkušeností,

však sám jsi děl, že nic se neztratí

čím jednou plno světa divadlo,

tož není hříchem nechat spáti je

ve stínech Šeolu a netěžit

pro živé z jejich mrtvé zkušenosti?

Jak málo zanechali letopisci

nám pohledů a pravých do dějin,

těch bojů nadlidských? Ať mrtví mluví!

Ať poučí nás živé, zápasící,

ať odhalí nám svého úpadku

a zmaru svého pravé příčiny,

ať rozsmeknou se hrobu čelistě

a zjeví pravdu! – Proč pad Jerusalem,

jak padnout moh, kde tolik nadšení

a tolik bohatýrů bohorovných?

Tu napadlo mi, snad to šílenství,

však je-li, řekni, proto mudrc jsi,

ať strhnou rubáš z kostí hnijících

a promluví ti Judy náčelníci

z dob Tita, jestli v stínech Šeolu

se neztratilo vše jim z paměti!

Ať mluví znovu Josef Flavius

a řekne vše, co v knihách zamlčel,

ať mluví Amittai, kněz veliký,

Jan Giskala a onen Eleazar,

jenž v nejhorším nezoufal úpadku,

vždy bouřil v odboj nový proti Římu,

až s dětmi ženami všech zhynul sám?

Ať mluví Simeon, ať vstanou zas

i oni prorokové falešní

a povědí, kdo pravdu měl, kdo ne?

Jsou přece všichni naši otcové,

když žili, tedy podle tebe jsou,

ať naučení dají potomkům

a výstrahu před zmarem budoucím!

Co tomu říkáš? Lze je vyvolat?

Lze po minulosti se ptáti jich?

Lze z toho další tvořit důsledky

ku spáse lidu svého? – Nyní mluv!

Tys obrazností svojí, Bar-Kochbo,

a myšlenek svých letem stejně velký

jak silou lví v svých pažích mohutných.

Však to jsou věci plné záhad zlých

a tajemných. – Nech těchto myšlenek – –

Co mrtvé, mrtvé – jiné poměry

přec byly tenkrát, nyní jiné jsou,

a rozhoduje pouze skutečnost.

Mně nevyklouzneš! Jedno v druhém kořen

má pevný, sám jsi řek to. Mrtví žijí,

ať mluví tedy nyní ku živým!

Nuž máš-li tedy síly k tomu, zkus to,

a uvidíš sám nejlíp, nikdy však

já ruky svojí k tomu nepodám.

Jsem stařec blízký hrobu, jednou jen

jsem přiblížil se k prahu, za kterým

přestává žití – a já zšedivěl.

Buď s bohem, Bar-Kochbo – jdi raděj spát,

co patří stínům, pro vždy stínům nech,

a smím-li něčím tebe zapřísáhnout,

těch varuj se spíš, než jim padneš v klín.

Jsi činů muž, nech mátoh blouznivých,

jen z činů může zdar ti vykvésti

a tvému lidu – prosím, mrtvých nech!

Pak lží jest všecko vaše učení,

pak celá vaše tajná kabbala

je slátanina cetek bez významu,

jíž halíte jen nevědomost svou.

Já k jádru chci a k němu dostoupím

ať cestou jakoukoliv! Budiž zdráv,

co mohl řek jsem, více nesmím ani.

Tys zakuklený též můj nepřítel.

A k tomu lhář anebo pokrytec,

jenž nechce zjeviti – co zjevno přec.

Ty’s naslouchala? – Což ty o tom víš?

Víc nežli on. – Ten bude zapírat

jak Akiba a jako ostatní.

Ví mnohé snad, však říci zdráhá se.

Proč by se zdráhal? On též cestu zná,

však podstoupit ji, k tomu nemá síly.

Proč neměl by ji? Proto, že by musil

dřív zapřít Boha svého, Jehovu!

Co díš to, ženo? Zapřít Jehovu?

A svěřiti se tmám jen, tmám a tmám!

To bojí se, neb nemá k tomu ducha

a síly dost... Já tobě nerozumím!

O Kišuf mluvil – ale tajemně

a záhadně – to však je tajů klíč.

Co je to Kišuf? Černá magie,

z té hrůzu má, neb není zralý k ní.

A ty jsi zralá? – Odkud vše to víš?

Je lidský život dlouhý, pane můj,

a koncem věd všech nejsou rabíni

a jejich moudrost. Ty víš tedy víc?

Ba vím to, vím a víc než Eleazar.

Tak povídej – Já hlavní řekla již.

A to by bylo? Odříkat se Boha.

To děsné, ženo! Avšak možné přec.

Co dále potom? Vzývat Satanim

a krve neštítit se k oběti,

a nefeš získat si Habal de Garmin,

všech prvků, živlů přervat spojení,

až Habal de Garmin, byť nezjevil se,

v sled odpoví na vše tvé otázky.

Ty mohlas by to? S tebou, pakli chceš.

Já všecko chci za svoji myšlénku.

A za tvou já. – Jsi silný? – Uvidíme!

Vše připraveno a vše hotovo,

jen mysle neztrácet a sílu mít.

Však bez krve to, tuším, nepůjde,

ta vzácná šťáva nejvíc síly má,

přilákat duchy prvků, Satanim.

To hlavní stalo se již, Bar-Kochbo,

tys Boha světla se již odříkal

a propad tmě, mne dále jednat nech,

a toužený již přijde výsledek.

Let málo tomu, drahá Judito,

co v těchto hrobech, dél než Ježíš v poušti,

jsem trávil noci v tuhém rozjímání,

spal s mrtvými, jich ptal se, mluvil k nim,

a nechali mne vždy bez odpovědi.

Ó tenkráte jsem věřil v Boha světla

a vroucností své tiché modlitby

jej nutil, aby se mi ráčil zjevit

a posilnit mne k velikému dílu!

Zde jednou v letní noci měsíčné

mne našel Akiba jda podpírán

svým žákem Meírem, jeho světlý zjev

dal stéblo tonoucímu v zoufalství

a vyvedl mne z hrobu k žití zpět.

To všecko dnes v mou mysl vrací se

a divně dojímá to protivami,

jež leží ovšem někdy mimo nás,

však proto nitro naše stejně drtí.

Noc tenkrát jasná – nyní temná jest

a bouřlivá jak celý osud můj,

já Bohu světla tenkrát zaslíben,

dnes bohům tmy a zmaru zaprodán,

já tenkrát s přítelem – dnes tady sám,

ba tebe nebýt, já bych nestál zde.

A onen světla Bůh ti pomoh, viď?

A onen přítel tebe opustil

jak ostatní – já pouze zbyla ti

a vytrvám... Dnes ovšem vichr hýká

a příšerně se chechtá ve skalách

jak ohlas byl by šklebu našeho

a vzdoru... Slyšíš? – Táhlý, dlouhý zvuk

jak vytí končí, teď jak děcka pláč...

Hm, nevolno zde ovšem, příteli;

u stropu klenby v mračno houstne dým

a uhlí prská, jakby nechtělo

víc přijímati žertvu kadidla.

Vše zaříkání a vše zaklínání

jsem vyčerpala... ano pravdu mám,

bez krve nepůjde to, Bar-Kochbo!

A kde tu vezmeš? Bodni v srdce mé,

a mísku drž a krve nachytej,

a postav ji pak žhavou, kouřící se

před hrobu mříže – snad stín dá si říci

a zjeví se, já mroucím aspoň okem

jej zachytím a mroucím uchem svým

na prahu smrti chytím jeho zvěst.

Zde meč můj, – bodni!

Tvá krev té síly nemá, Bar-Kochbo,

bez viny nejsi, krev jen nevinná

a čistá má tu sílu, vyvolati

ku žití mrtvé. – Tvoje čista není,

mých polibků jed černě zhustil ji,

jest neplodná jak moje objímání.

A kde chceš najíti krev nevinnou?

I o tu postaráno, příteli.

Hleď, tady spí! Vstaň, Ismaeli, vstaň!

Kdo je ten Ismael? Hned uvidíš!

Kde jsem to, ženo? Doma, hochu můj,

jen neboj se, – což nepoznáváš mne?

Vím – znám tě, znám, tys tuze dobrá paní,

nás našla’s včera v naší jeskyni

a hojně obdařilas matku mou,

po krátké rozmluvě mnes odvedla

a cestou jíst mi dala, černé víno

mě dalas pít – já brzy usnul pak,

byl večer již – a dále nevím nic.

Jsi v dobrých rukou; pojd sem lehni ke mně,

až ráno bleskne do skal červánek,

zas vyvedeš své kozy na pastvu,

a budeš trhat si zas kvítí v luhu

a vybírati pestré kaménky

ve Siloë... zas matku uvidíš

i otce svého... Nyní tiše spi,

sem hlavu na prsa mi polož jako matce...

Chvíš zimou se – já tebe zahřeju.

Viď, je ti teplo? – Dobře. – Hochu, spi!

Čí je to hoch a co zamýšlíš s ním?

Jak slíčný jest! Ty zabiti jej chceš?

Že musím, potřebuji jeho krev

a bez krve to nejde... Zběsilá!

Čí hoch je to? Jest pastýřův hoch z hor,

co po něm tobě? Ale matka jeho,

jak mohla vydati své dítě tobě?

Jest dobře zaplaceno, příteli!

Ty nebodneš! Máš pravdu, nebodnu,

však podřezám...

Ó hrůzo! hrůzo! Lehce jako v snu

on přešel mezi stíny. Jak mu blaze,

snil právě asi, jak byl obdarován

od ženy neznámé, jak zítra ráno

koz stádo vyvede si na pastvu...

Je posud krásný Jak jeho krev kouří

teď třeba díla chopiti se hned.

Stín čichá krev – on cítí v spánku let

to sladké teplé její příbuzenství,

cos jako křídla vlastní duše své,

zde hrob to právě Jana Giskaly,

on musí vstát, krev zaschlá v žilách jeho

se zbouzí čisté krve blízkostí,

teď rychle zaklínání... Satanim,

jež zrakům smrtelníka ztajení

vzduch pronikáte, prvky nečisté,

vy strůjci zla a zhouby, zjevte se,

a ukažte svou sílu, vliv a moc!

Sem sleťte se a spojte s kletbou mou!

Do kostí vjeďte Jana Giskaly,

je oživte, jim vraťte starou pružnost

a vládu údů! – Co vám překáží,

jste málomocni? Krev jest nevinná

a voněti vám musí jako ambra...

A nejvyšší ty králi zatracení,

ty nepříteli věčný Jehovy,

v stín pohroužen, zkad není návratu,

ty slyš mne, velký kníže temností,

vstaň Samaeli, okřídli své duchy,

kterými halíš, jako Sefiroty

tvář Adonai, své čelo zryté blesky

a plné žluté síry Sodomské,

vstaň, oživ tělo Jana Giskaly,

ať promluví a věstí budoucnost!

Vstaň, zaklínám tě při tvé pravici,

jež zvedla odboje štít proti Bohu,

při hadu tvém, jímž’s Evu v ráji sved,

jí podav smyslnosti jablko,

při nesmrtelné věčně krásné, mladé

tvé choti Lilitě, při pádu tvém

i zatracení!... Spěj mi k pomoci,

neb ty jsi Adonai i Elohim,

ty pravý jsi – a on je falešný

jen násilník, čest, chvála ti a dík

a hymny národů! Ó zjev se, zjev!

Jest zde již, Judito! A hrozný jest!

Jej rychle ptej se! Ztuhla v žilách krev,

já nevím, co se ptát, ač dlouhé noci

jsem o tom dumal a to rovnal v hlavě,

já nevím, nevím... ptej se sama ty!

Mluv, stíne, jaký bude osud náš

a konec boje všeho s Římany?

Jen zmar a smrt! Leč komu platit bude

ten zmar, ta smrt? Viď, staré vlčici?

Jen tomu vždycky, kdo je zaslouží!

Jak bude dále, Israele los,

ký bude věky? Opět zmar a smrt!

Proč, stíne, mluv? Smrt kráčí za vinou,

zmar vedle ní... A více nevíš již?

Jen zmar a smrt a zahynutí všem!

Stůj, příšero, ty neujdeš mi tak,

jsi zlobný stín z nejtmavších luhů pekel,

jsi posel Samaelův, jenž jest zlo,

ty nejsi stínem Jana Giskaly,

ten miloval svůj národ ubohý

a nemoh by mu pro vždy věstit zmar,

tys pekel stín, stůj, já tě zadržím!

Ó Judito! – To nebyl žádný stín!

Že nebyl stín to? Horké krve proud

mi smočil obě ruce, jak jsem bod,

stín nemá krev. – Sem světlo! – Neunik,

vchod k sluji zatarasen balvanem...

Zda vidíš jej? Ne, já nevidím nic,

jen cítím horkou krev na ruce své,

ta divně žhne – Hleď k vchodu, vidíš jej?

Ó bodej, bodej, bodej tisíckrát.

Za každou ránu bych ti děkoval,

smrt kdyby ráně té šla v zápětí,

však zde je málomocná síla tvá,

jsem chráněn pro věky, moc Jehovy,

jejž proklínal’s, zříš na mne zjevenou!

Kdo’s, divný muži? – Proč’s nám věštil zmar?

Jsem, třeba nerad, věštcem neštěstí

a jiného již věštit nedovedu.

Ty kejkle zničím! Prožeň celý meč

mým celým tělem – celý vyjde zas,

a věky kráčeti já budu dál

jak věčný důkaz moci Hospodina!

Stůj, dále mluv! Buď s bohem, Bar-Kochbo,

a hleď, ať spolu nesejdem se již,

já zřejmě děl ti: Nesu zmar a smrt!

Co bylo to? Zlá šalba a nic víc!

Ty neznáš jej – kdo mohl by to být?

V Betaru nedávno kdys vyprávěli

o kmetu podobném tak divné věci,

tam též se mihnul, bleskem zmizel zas

jak bublina a stín... Jímž snad byl přec,

až na tu proudící své rány krev

a věštbu neblahou. Hej, hola, hochu můj!

Můj Ismaeli! – Ismaeli! – Slyš!

Zda slyšelas? Kdos volal... Ismaeli!

Ten hoch slul také – tuším, – Ismael!

To hledá bědný otec dítě své!

Můj Ismaeli! – Kde jsi? – Celou noc

tě hledám ve bouři a vichřici

pláč matky tvé zní v hlase mém – ó slyš!

Můj Ismaeli! Co teď začíti?

To nejlehčí, co může, nastává,

jej nech sem vstoupit – cestu zaskočím

zpět k vchodu jemu, než se naděje,

jej skolíš mečem! K tomu nemám síly,

kdo’s ochromil mé mocné rameno,

ni nepozvednu meče víc – ó běda!

Pak sama vykonám to – ustup zpět!

Ku druhé vraždě nedovolím víc!

Zde vražda nutností je – zpátky ustup!

Můj Ismaeli! – Hochu, neslyšíš?

On odchází – ó díky nebesům...

Slyš, Ismaeli – hochu! Ismaeli!

Již zanik’ docela – i to jest dobře,

teď počkáme až k slunce východu,

a potom v skalách cestou ukrytou

se vydáme zas nazpět k Betaru;

tvým průkopem, nás nikdo neuzří.

Ty chvěješ se a na tvém čele pot?

Ó Bar-Kochbo, já zklamala se v tobě!

„Můj hochu, Ismaeli – slyšíš mne?“

Hlas tento budu slyšet do smrti

a v odvet jemu: „zmar, smrt, zhynutí!“

„Ó Ismaeli – slyšíš – otec tvůj

tě volá – hledal tebe celou noc...

Pláč matky zní v mém hlase, neslyšíš?

Můj hochu, slyšíš, Ismaeli můj?“

Ty zvyklý, vraždit celé zástupy

a hýřit v krvi tisíců, se chvíš

před krví děcka? Byla bez viny!