ZPĚV X. VÍTĚZSTVÍ

Jede rek ve zbroji zářící,

na bílém jede on koni,

na hlavě perutnou přílbici,

mocný meč s boku mu zvoní.

Na kopí jeho vysokém

skvoucí se praporec míhá,

kde v poli krvavě zardělém

lev bílý hrdě se zdvíhá.

A když rek udeří v zlatý štít,

v šíř i v dál zvonem to zvučí,

a v stříbrný roh když zaduje,

jak bouře v mraku když hučí.

A po levici rekově

jun jede v odění skvělém,

po boku jeho mocný lev

s komoněm v kroku jde smělém.

Kdo znát chceš, kdo ten bohatýr,

sem spěš a pohlédni blíže!

To Bruncvík sám je, reků květ

a české země kníže!

To Bruncvík s jarým je kněžicem

a se Ivem, věrným svým druhem,

jenž od vítězství k vítězství

hřmí polem, lesem, i luhem.

A kudy rek jede, z chmur jasní se kraj,

jak z noci zoře když svítá,

a zburcován zjařmený vzbouzí se lid

a radostně knížete vítá.

A vítá ho, zdraví a jak jeden muž

hned ke lví se korouhvi staví

a za rekem se zbraní na vraha,

jak příval žene se dravý.

Vítězně Bruncvík řítí se vpřed,

jak orel úsvitem ranním

a cizáků mečem Ibi utíná,

jak druhdy zlým drakům a saním.

A rozmetá vrahy, jak vichřice dým,

a sruby jich zteče a valy

a dál hřmí, hrad kde knížecí

v mrak pne se na úskalí.

Tu rukavici svou železnou

v dubovou veřej vmete –

„Je kníže Bruncvík před branou,

vojvodě svému rcete!

Je kníže Bruncvík před branou

a hrad svůj sobě žádá,

i věrnou choť, jež z křivdy zlé

v žaláři léta strádá!

A rcete, Bruncvík že z půdy té

ni o píď neustoupí,

dokud své země svobodu

svým mečem nevykoupí!“

Tu svolá vojvoda rytířstva voj

a těžkou dá otevřít bránu,

a jako tur v čele svých žene se v boj,

by soku zlou uchystal ránu.

A sta s kopí praporců zavlaje,

sta mečů v slunci se blýská,

sta luků o toulce zazvoní,

sta štítů o sebe tříská.

Sta dutých rohů zahřímá,

sta kotlů bouřlivě víří –

„Ó, prchej, kníže Bruncvíku,

já rozmetám voj tvůj, jak pýří!

Já rozmetám voj tvůj a tebe s ním,

jak listí, vichr jež honí,

a kosti tvé do všech světa stran

roznesu kopyty koní!“

Tak vojvoda zařve a řítí se vpřed

a za ním druž jeho skvělá –

Tu zasviští povětřím Bruncvíkův meč,

jak orlí by peruť kol hřměla.

A v prachu juž hlava je vojvody,

pod přílbou s hlavou supí,

a za ní hlavy cizáků

v strašnou se hromadu kupí –

A bezhlav, hle, za sokem padá tu sok,

jak stromy když vichřice kácí,

a Bruncvík kol seče a rube tu dál,

neznaven děsnou svou prací.

A poslední když klesá vrah

na sbitých druhů stohy,

tu zastaví Bruncvík svou krvavou seč

a slavně dá zatroubit v rohy.

A slavně dá troubit a v kotle hřmít

a vítězně žene se branou,

a rozbíjí žalář a ke hrudi

choť vine milovanou –

Choť věrnou, junáka i lva

rek v mocném tu objetí svírá,

a rohy kol zvučí a jásá lid

a vzývá bohatýra.

Tak Bruncvík kníže mečem svým

zažehnal země své bědu,

a v slávě zased', lidu štít,

na zlatý stolec dědů.

A mocně vlád' a ctí se skvěl

nad světa knížaty všemi –

I byl pak boží mír a jas

nad celou českou zemí.