ZPĚV XI. STARÁ VLČICE.

To těžký úkol jest na bedra moje.

Ba těžší, nežli kdy jsem myslit moh!

Já posud navyk válčit s nepřítelem,

jejž vidím a jejž znám. – Ví Brittanie

i Gallie, co zmohu, znám-li soka...

Zde neznám jej, mně stále uniká...

Kraj holý, jako žebrákova dlaň,

buď ohněm zpustošen, buď sluncem zpráhlý

jak přesile mé by se vysmíval.

Já posud neviděl jsem nepřítele,

jej pouze tuším někde – ale kde?

Vše mapy klamou. S prázdnou každý den

se vyzvědačů zástup navrací,

co schytá předvoj – samý žebrák jest

či šílenec a blb, kteréhož řeči

je těžko rozumět, nač padli jsme,

to byla celá obec málomocných,

a tenkrát my jsme byli na útěku

před nemocí, jež horší války jest.

A při tom dnové prchají jak sen,

pln mátoh zde se vleče líný život.

Na mapě tady Betar – na mapě,

leč k němu kudy? Tady Jerusalem,

to jeden pevný bod a ještě náš –

zde hory – pláň – a za ní moře již

a mezi ním a plání leží Betar,

to srdce vzpoury, město Bar-Kochby.

Snad bližší jsem mu, nežli sám to tuším.

Jen vyčkávat – a stále vyčkávat,

jak onen z pradědů mých – Cunctator,

to není zvyk můj, uzel rozetnout

mé povolání; co však platno jest,

do vzduchu mávat, kde nic nevidím?

To římského jest vojska výprava?

Jsem já to Severus? – Ó císař neví,

co složil na mne v této kleté zemi!

I vojsko chábne v také nečinnosti,

má přísná kázeň jen je udržuje;

dnes ještě klid – kdož ví, co bude zítra?

Zde vyhladovět, vrátit se – co lepší?

zde vytrvat a zhynout? – Nikoliv!

Zde zvítěziti káže imperator,

a Severus – ten vždycky vítězil!

Co nového? Zda vrátily se stráže

a vyzvědači? Nevím o ničem.

Tím horší pro nás. – Nevím, co si počít.

Já rovněž ne. S tím lidem těžký boj.

Teď teprv otci věřit počínám,

co zkusil s nimi, za vše oběti

a strádání pad posléz v nemilost

a lepší los, věř, tebe nečeká.

Mne postav proti celým šikům vojsk,

kde místo muže medvěd severní

se tyčí v boj neb vlk – já vydržím,

však proti židu, jenž se ukrývá

a pichne jako ušlápnutý had,

kdes nejmíň čekal, ve trávě že číhá,

to nedovedu, zde jsem bez zbraně

s vším uměním i se lstí Bellony.

Co chceš zde začít? Vyčkat, příteli,

a válečným když jejich uměním

jest nechat vyhladovět nepřítele,

jim splatit stejným – vyhladovět je!

Jen jestli vojsko tvé to vydrží?

To stejný loket – stejně jako my,

zda oni vydrží to – otázka?

Tys cizí zde a oni – domácí;

to rozhoduje – ty jsi vždycky sám,

kde oni mají tisíc spojenců

a tisíc podzemních cest v město svoje,

po kterých zásoby a dobytek

se dopravují ty zde na hoře

je hledáš, oni zatím pod zemí

se stýkají, ty jako orel signa

před tváří slunce bojovati chceš,

tmu podzemí si oni zvolili

a jako krtci ryjí pod tebou,

kde nejmíň bys to tušil – možná snad

že Tur-Simon, kde vítěz stojíš dnes,

je jimi podkopán, že v noci kdys

zem zachví se pod tajnou prací krtků

a z hlubin pluky vstanou ozbrojené,

a překvapí tvé spící legie.

Zde samá zrada, samá lest a klam,

a jestli Bůh, či osud, který Řím

až posud vedl cestou triumfalnou

po světa okruhu, se nesmiluje,

bud odtáhneme s hanbou z této země,

neb najdeme v ní – málo čestný hrob.

Ten jejich Betar – nový Jerusalem –

přec není k hvězdám nebes přikován

řetězy z démantu? Jak blíž jen k němu?

Jak v dosah jeho jen se přiblížíš,

jsi obklíčen – zem náhle oživne

a vychrlí je – odkud – kdož to ví,

blíž k Betaru, jest jíti zhoubě vstříc.

A proto moudře vyčkáme my zde.

A pomřem hlady? V stepích severních

přec lidé byli – zde jich nevidím.

Toť přirozené – neb jsou v Betaru;

tu díru syslí vytop – a jsi pán

celého kraje, jenž dnes před tebou

jak dálná poušť se táhne v nekonečnost.

Ten jejich messiáš a jejich král,

ten Bar-Kochba... V něm celá síla jejich.

Jej chtěl bych znát. – Ty znáš jej, Annie?

Jen jednou viděl jsem jej v žití svém,

v stan mého otce kdysi vstoup jak hrom,

když otec zorat chrámový chtěl vrch.

To den byl hrozný... Z pole přicházel,

kde býky dva svou pěstí porazil,

sám nemluvil, neb mluvil jeho čin

a rabbi Akiba byl pozoun jen

té síly jeho všecko drtící!

Stál tichý, klidný, velký jako slunce

v svých vlasů rámci hlava lví – a mlčel,

však že jest čin, to každý cítil z nás,

a prchli jsme, jak plachý prchá brav,

v nějž padne vlk... Je z královského rodu?

To nikdo neví – zvou jej synem hvězd.

A to mne nejvíc dráždí, příteli,

já, Říma syn, vždy zvyklý skutečnosti

v tvář pozírati bez vší škrabošky,

že záhadě mám dívati se v líc.

Na křemen křemen, blesk na zpupný dub,

na dlažbu kola vítězného vozu,

na jisté jistým odpovídám jen.

Však záhady a taje od jakživa

těch nesnesu, ty se mi protiví!

A Bar-Kochba a Betar, Israel

jsou záhady – co s nimi, rci, jak k nim?

Zas záhadami – snad to vše jest klam,

a tento lev má jistě rovněž tlapu,

kde poraníš jej jistě. Hledej ji,

až nalezneš, paks vyhrál. – Vyčkati,

je proto nejlepší, – my vyčkáme!

Jen vojsko tvoje když to vydrží!

Když nevydrží – pak jest odsouzeno

a my též s ním. A potom, Severe?

Já aspoň jistě nevrátím se odsud.

Jak myslíš, dělej. Já též vytrvám,

já otce svého pomstít musím pád

a Římu dokázat, čím Římu byl,

kde nejmíň jeho služeb ceněno.

Dnes Hadrian, kam otáčí svůj zrak

nad tebe, věru, nemá lepšího,

a ty sám, vítěz severu, se chvíš

a couváš zde... Já čekám dosavad.

Jsou naposledy všecky zbraně dobré,

jen kdy jich užit – celá moudrost vůdce.

Až vyzvědači v tábor přijdou zpět,

sem uveď je – Vykonám všecko rád,

však vyzvědačům – zde víc nevěřím.

Zde vzácná kořist, vojevůdce náš,

zde hlavy vzpoury tobě vedeme,

to samý rabbi, kněz a učitel...

Ti nejlépe povědít mohou nám

o Betaru i Bar-Kochbovi vše.

Kdes zajal je? My táhli pustou plání

po lupu pátrajíce v okolí,

neb docházejí vojsku zásoby.

Kraj celý prázdný, když jsme našli ves,

tu byla vypálená, bez lidí

a kam jsi hled, jen nedohledná poušť

ku modrým horám lnula k obzoru.

Pár keřů stranou – v tom jak jdeme kolem,

se podezřele keře zachvěly,

já kázal zastavit a pozor dávat,

v jich středu seděl divných mužů sbor

v talárech černých s vousem vlajícím

dav značný, třicet jich, jež vedem zde,

při krocích našich rázem povstali

a hlavy dohromady v úradě

kol tesklivým se okem rozhlíželi,

jak cestu hledali by krajem dál.

Z nich přední starší kynul k západu,

v tom kázal jsem, je kolem obklíčit

a zajal všecky – a je vedu sem.

Po cestě jal jsem se jich vyptávat,

kdo jsou a odkud jsou – však mlčeli.

Jich tvrdošíjnost mohu omluvit,

snad cizí jim náš jazyk neznámý.

Ty tlumočníka, pane, najdeš spíš,

ať promluví – já vykonal, co moh.

To vzácná kořist – ať odstoupí voj.

Zde nová překážka, jak mluvit s nimi?

Jsou učení – tož znají latinsky,

však budou-li jen chtíti – vypovídat?

Vy Tita Annia sem zavolejte!

Vy v kruhu volném kol je obstupte,

ať nepomyslí nikdo na útěk!

Ať děje, co se děje – mlčení!

Co povídal ten žid? Já nevím, vůdce,

jak ty jsem ani slova nerozuměl.

Líp desetkrát jest válčit s barbary!

Zde Titus Annius!

Hleď, Annie, jaký to vzácný lup,

když bída největší, hned pomoc blízká,

rabínův celé hejno do cesty

nám sehnal Mars, však jak děl řecký básník:

Pot před výsledek postavili bozi,

a potem zlým je tady hebrejština,

ty dobře rozumíš jim, znáš ten jazyk,

byv léta otci svému po boku

v Jerusalemě. Prosím, vyslechni je!

Sem sedadla! V tom vyhovím ti rád.

Vás mnoho jest a všecky vyslýchati

mi nemožno, leč z pouhé nutnosti

bych tomu podvolil se, kdyby snad

jste zarputilost nesli na odiv,

neb chtěli zmást nás výpovědmi svými.

Však jistě jeden mluvčím bude všech,

kdo jest váš mluvčí, kdo jest vůdce váš?

Náš mluvčí, naše hlava, Akiba!

Aj, Akiba – ctný Akibo, buď zdráv,

my známe se – zda ještě pamatuješ,

jak před zoráním hory chrámové

jsi vyjednával moudře s otcem mým,

Tineem Rufem? Já jsem jeho syn,

Filius Rufi u vás dobře znám.

Ó tenkrát vpadl’s jako chytrá liška

v stan mého otce – ano tys to byl,

jenž nejdřív jedem sladké výmluvnosti

chtěl’s naklonit jej k smíru, k milosti?

Tys nepochodil ani Theradion,

pak přišel třetí – ten váš Bar-Kochba,

jenž býka pěstí k zemi porazil,

a rozbil šiky římských legií,

tys jako krále jej, jak boha vítal,

tys prohlásil jej Messiášem hned

na posměch Říma! Moudrý Akibo,

tak po letech se setkáváme zas!

Tys liškou přišel – zůstal řvoucím lvem,

byls pozoun Israele – co jsi dnes,

do jaké masky zahalíš svou tvář?

Já nikdy tvář svou v masky nehalil,

já za hlasem šel vždycky Pána svého

a z misky osudu vždy beru klidně,

co vloženo tam, štěstí nebo zmar.

Tvůj otec, paměti muž neblahé,

se krví zapsal v srdce mého lidu.

Tyrannus Rufus zván byl po krajích.

Proč otce svého měl bys lepším být?

Já nenahlížím. Rabbi, uspoř slov,

po moudrosti tvé ptát se nehodlám,

pár krátkých otázek jen zodpovíš,

když ochotně a podle pravdy – doufám,

jsi jistě rozumný a moudrý muž –

jste volni všickni, tebe ústy svými

ti druzí zvolili. Já ptám se, mluv.

Co smím a řeknu, povím podle pravdy.

A podle pravdy budu soudit já.

Co povídá? Nic posud, vůdce můj,

to potřebný jen úvod k řeči byl.

Ty nějak příliš obřadně si vedeš.

Nač s židy dělat takých okolků?

Ty ptej se jen – ať odpovědí v ráz,

a ty mi každý výrok přetlumoč.

To nejde jen tak lehce, vůdce můj,

ty neznáš rabbiny – toť učenci

a chytří jsou – to není gallská luza

a germanská – zde třeba rozvahy

a důmyslu... Jen rychle, již se ptej!

Slyš, Akibo – je známo v celém kraji

i Římu známo to, jenž všecko ví,

že celé této vzpoury Bar-Kochbovy

ty duší jsi a hlavou. – Zapíráš?

Já nezapírám, jen tě opravuju,

já nejsem duší vzpoury Israele,

tou jedině jest Jahvé zástupů

a Bar-Kochba – ať dnes vše proti němu, –

jest jeho trestajícím ramenem.

Jen kruť se dál – to platno není nic,

bez tebe nebylo by Bar-Kochby.

Jak bez blesku by nezaduněl hrom.

Nech parabol – na ty nás nechytneš.

Jen odpovídej na mé otázky!

Tys posud neptal se... Tož ptám se teď.

Co povídá? Nic posud, vojevůdce,

to všecko posud předehra jest hry.

Však trochu dlouho trvá, příteli!

Nuž prosím, chceš-li, rychlej veď to sám!

Ne z horka tak – již začni s výslechem!

Však třeba k všemu času, pane můj.

Jen málo otázek ti předložím,

je zodpovíš – a propustíme vás,

jich nezodpovíš a jste zajati,

co dále s vámi – císař rozhodne.

Vás obklíčily naše legie

na pusté pláni, odkud přicházíte,

kam směřujete? Jdeme z Betaru!

Aj, z Betaru, to zvěst je vítaná,

a k čemu vás, vy „oči zákona“,

ven poslali? Jste vy snad vyzvědači?

Tím nikdy žádný rabbi nebude.

A proč jste opustili ono město?

Že musili jsme. Hleďme, musili!

Tož tak zle na tom slavný Betar jest,

že nevyživí třicet rabbínů,

že k vůli úsporám na jídle, vodě

své vypovídá kněze, učitely?

Zda uhod jsem? Ne, to jsi neuhod.

Proč tedy vy jste město opustili,

vy hlavy rady nejvyšší, vy oči,

vy jazykové soudu božího?

Mluv, odpověz... Co po tom, pane, tobě?

My odešli jsme, že jsme musili,

a více nepoví ti nikdo z nás,

za mučidla to nepoví ni smrt,

neb co nám smrt je a vše mučidla,

my dávno všichni vložili svůj los

do ruky Boha, která neklame.

Co povídá? Hned ti to přeložím.

Jen rychle dále! Dobrá, nechme to,

ty nechceš s pravdou ven, nech hádat mne,

vy sami dobrovolně z Betaru

jste nevyšli do pouště na zdařbůh,

vás vyobcoval z města Bar-Kochba?

Ty mlčíš k tomu? – To jest přiznání!

Tož mezi vámi, již jste rabíni,

a mezi Bar-Kochbou jest roztržka,

jež skončila se vaším – vyhnáním...

Ty mlčíš opět – ty se přiznáváš!

Nuž dobrá – pro nás dobrý je to zisk;

štír nešváru se zakous v Israel,

míň práce bude míti vlčice,

když ochotně jí sami pomůžete.

Ne příliš ochotně – jak vidíš sám.

Co vidím – vidím a co slyším – slyším.

Spor tedy vypuk mezi Bar-Kochbou

a mezi vámi – oč – co nám je potom,

však vypukl a to je hlavní věc.

Vy vyhnáni jste – pravda to či ne?

Ty mlčíš zas? – Mám pravdu! Pokračuji.

Když vyhnal vás ten král a Messiáš,

pak jistě stojíte zde proti němu,

a podle pravdy vypovíte nám.

Co vypovědít? Po čem jsi se ptal?

Nech vytáček! Tož vy a Bar-Kochba

jste proti sobě – to nám postačí...

Kdo moudrý jest, ten dobře rozeznává,

ty neděláš to ale, legate.

Co rozeznat mám? Jednu velkou věc,

že Bar-Kochba a národ Hospodinův

dnes nejsou jedno víc! Toť novinka

a věru Římu velmi přišla vhod!

Váš Bar-Kochba víc není Messiáš?

Zle zklamal nás. Mluv prosím, zřetelněji!

On zklamal nás, však ne věc Israele,

ta nesmí padnout s ním, to rozeznávej!

Jej prokleli jste? Ano Bar-Kochbu,

však nikdy, nikdy Israelský lid!

To sofisma je – v tom se vyznám, rabbi,

jste proti Bar-Kochbovi – vyhnal vás,

však zradit nechcete jej? – Nuže mluv!

Mně podivno, že ty to nerozeznáš,

co hlava lidu jesti a co lid.

Pán zvolil Bar-Kochbu – my přijali jej,

on nehodným se této volby stal,

to pravda jest – však posud vede národ,

a tím je svatý, nedotknutý stejně;

hněv jednotlivce patří jednotlivci,

však národ celý stojí nad jedincem.

Ty’s ironicky zval nás „jazykem

a okem zákona“ – to budem vždy!

My můžem proklínati Bar-Kochbu

a pro vždy jeho odříkat se služeb,

leč lidu svému, svému národu

jsme poslušností, láskou povinni.

To nezvikláš! Nechť třeba nehodný

jest Hospodinův sluha Bar-Kochba,

jest přece sluhou jeho, námi zvolen

a pomazán; byl nehodný též Saul,

a přece byl jen první v Israeli,

kdys David hřešil – a přec zůstal králem,

pád v bludů sítě velký Šalomon,

a přece zůstal pomazaným Páně,

víc neřeknu, ty dovtípíš se již.

Nechť hlava chorá – tělo zdravé jest,

nechť hlava chorá, přec je hlava těla,

a pokud naší hlavou Bar-Kochba,

nechť prohřešil se proti Hospodinu

a zákonu, kterého oči jsme,

je stejně svatým – klidně pravím ti

za všecky, jejichž úst zde ústy jsem,

víc nedozvíš se, nežli co jsem řek,

ať propustíš nás, nebo uvězníš,

vždy jedno řeknem, pokud Hospodin

svým divem jiného nám nedá krále,

jest Bar-Kochba vždy jeho ramenem

a proti němu zrady nespášeme!

Nás trýzni, jak chceš, jak to Říman umí,

my známe to již z dlouhých zkušeností,

nás na mučidla napni, pobij nás,

ni jediný (ač mnohý v srdci svém

je Bar-Kochby nepřítel zarytý)

ti nevypoví ani zbla víc – pane!

Svůj lid by zradil tím a svatou věc,

pro kterou bojujeme řadu let,

jež jako slunce svítí nad námi.

My mohli se v svém oklamati králi,

však nikdy v nás náš král se nesklame!

Co s nimi, pane? Jsou jak berani,

na jatka veď je podle libosti,

já dokonal zde svoji úlohu.

Když přání tvoje, zkusím ještě to.

Víc ptát se nechci, znám tě přespříliš,

však jednu dovol ještě otázku.

Nám oznámili naši vyzvědači,

že tajné chodby vedou z Betaru,

vy jistě víte o nich. Rci, kde vchod

je ku ztajeným oněm průkopům,

jež Bar-Kochba dal vésti na vše strany

z Betaru kolem? – Viď, že pravdu mám?

Ty opět mlčíš, pak se přiznáváš.

Víc nechci, moudrý rabbi, od tebe,

jen maličkost, nás doveď na to místo,

a vchod nám ukaž k těmto průkopům,

jsi propuštěn a tvoji soudruzi,

ba dáme ochranný vám list, jímž pro vždy

jste bezpeční, kam zabloudí váš krok.

To nejhorší jsi nechals k posledu,

tak bídný není Israele syn,

by takto zradil národ a svou vlast.

Kde chodeb vchod – to všech je tajemství

a také tajemstvím to zůstane.

Co chceš, ty dělej, pozvi muky vše,

smrt samu pozvi, jež jim v zápětí,

v tom ústa naše nikdy neotevřeš,

v tom němí jsme jak hroby Josafatu.

Já domluvil a všichni souhlasí.

Co začnem s nimi? Máme mučit je?

Řeč vždy je řeč a pouze skutky mluví.

Dost výslechu – jsem příliš znaven již

a novou radu podá nový den.

Je odveďte, však s nimi pozorně

a vlídně nakládejte, k večeři

co nejlepšího máte, dejte jim,

a v klidu ponechte je do rána.

Zde ukvapeně jednat, byl by blud.

Dost že je máme. – Díky, Annie,

za námahu tvou. – Odveďte je již,

mně protivní jsou jako smrt a noc

a česnekem mi příliš zapáchají.

Je odveďte – chci spát již – dobrou noc!

Je mučiti a týrat – neradno,

ty neznáš, pane, posud rabíny,

jeť velká jejich moc a jejich vliv.

Dost víme již, co jsme se dozvěděli,

jsou proti Bar-Kochbovi – to je víc,

než můžem cenit – nech je v záloze,

o ostatní snad postará se bůh.

Co nového zas? Muže tohoto

jsme našli, kolem hradeb plížil se,

dal chytnout se a svázat, jeho řeči

však nerozuměl, pane, nikdo z nás,

též nechtěl ukázat, co v pytli nese.

Mám toho dost, jej, prosím, vyslechni!

Kdo, muži, jsi a jak zní jméno tvé?

Nač plížil jsi se kolem tábora?

Co neseš nám, jsi Judy vyzvědač?

Jsi přítel náš? Vše zodpovím ti hned.

Jsem v římském táboře? Jak vidíš, jsi.

Mé jméno Baruch, poctivý jsem muž

a chudý pastýř v dolu Siloë,

jež k Josafatu skalám táhne se,

ve prosté chatě žil jsem s ženou svou

a synem Ismaelem. Co nám po tom?

Jen z doslechu vím o tom velkém boji,

jejž vede Řím zde proti Betaru,

já dbal jen koz a ovcí, jež můj syn

na pastvu vodil – já byl chudý muž,

však šťastný, pane! Zde mé všecko štěstí,

jen rozhrň řasy pytle – nemáš síly?

Já otec mám ji! Zde mé všecko štěstí,

náš Ismael, to dobré, sladké dítě...

Kdo zničil je a zabil? – Bar-Kochba!

Co blábolíš zde? S dětmi nebojuje

přec Bar-Kochba. – Jsi smysly posedlý?

Jsem posedlý, jak může otec být,

kterému vzato dítě jediné

a bídně utraceno. – Bůh ví proč!

Slyš ostatní! My ovšem v chudobě,

však v štěstí žili jsme – co nám jest svět

a boje velkých? – Co má chuďas z nich?

Tu náhle přišla, pár je tomu dnů,

neznámá žena, vzácná na pohled

dle šatu, šperků, jež ji tížily,

do naší chaty, zřela Ismaele,

jak bezstarostně u krbu si hrál,

řeč počla s ženou – dala peníze,

by hochu dovolila jíti s ní,

že do večera ještě přijde zpět,

a slabá žena moje svolila.

Noc nastala a hoch se nevracel,

já týral ženu, více neřekla

a také nevěděla, co má říci,

já na cestu se vydal mezi skály,

rval s vichrem se a bouří podzimní

a volal do skal, které hluchy byly,

„Můj Ismaeli! Dítě, hochu, slyš!

Kde zůstal jsi? Tvá matka pro tě pláče,

já tebe volám!“ Všecko nadarmo!

Tu k ránu bylo, já jsem dostal se

až v Josafat, kde staré hroby jsou

ve skalních slujích – já jsem volal dál,

já všecky prolez, až tu, pane, v jedné

jsem našel svého Ismaele trup

zahalen v černém plášti – trojnože,

zkad ještě kadidla se valil dým,

kol před mřížemi stály dávných hrobů,

krev na zemi i na balvanech skal...

a kousek dále – v prachu ležela

ta odříznutá hlava mého dítka!

Ó zoufalství, kdo tebe vypoví?

Sem zlákán k tajné vraždě ubožák

za bídný šperk a dukát zaprodán,

můj Ismael! Já hlavu jeho zved,

ji v slzách líbal a sluj opustil.

Jdu pouští dál – v tom dva zřím před sebou,

šli chvatně; rozeznal jsem, žena, muž,

šli přede mnou – já utajil svůj krok

a číhal jsem. Muž tvarů obrovských

vous ryšavý měl, plavozlatý vlas,

a žena byla oné podobná

již večer před tím líčila mi choť,

jež chlapce vylákala do hor jít.

Já poznal Bar-Kochbu jsem v mžiku tom,

toť onen Judy lev byl nezdolný

a ona lvice jeho. – Za nimi

jsem opatrně plížil se jak stín –

tu náhle, jakby zem se otevřela,

mi zmizeli – jen keř se pozachvěl,

kams zapadli – ti tam... Co povídáš?

Že zmizeli, jak polkla by je zem?

Toť Bar-Kochby jsou jistě průkopy!

Keř zachvěl se a zem že zapadla,

a nebylo jich víc? Jak povídám!

Jak na zázrak jsem na to všecko patřil,

a nebýt mrtvé hlavy Ismaele,

jež křičela mi, co je skutečnost,

já myslel bych, že snů vše mátoha

a šílenství. To důležitá zpráva!

A znáš to místo, dobrý Baruchu,

a poznal bys je okamžitě zas?

Já velký kámen jsem tam přivalil,

na ono místo, v kterém zmizeli,

ten sám se nehne. Dovedeš nás tam?

Ze srdce rád, já proto přišel jsem,

bych pomstít smrt moh’ svého Ismaele,

jenž divným kouzlům jistě propad tam.

Chceš dát mi vojsko? Já je povedu

a jistě tebe, pane, neoklamu.

Co celý ten boj Judy proti Římu

jest pastýři? Mně syna ukradli

a zabili a nyní chci se mstít!

Ty budeš pomstěn. Ty nás povedeš!

A dovedu vás jistě k Betaru,

však jedno prosím – nech mi tuto hlavu,

bych do syta se nad ní vyplakal!

Je tvojí, dobrý muži poctivý!

Jdi na lože, stráž tebe provodí

a zítra povedeš nás! Milerád!

Vstaň, vojevůdce, my jsme zvítězili,

to lepší lup jest nežli rabíni,

vstaň, rychle k dílu! Co zas blábolíš?

My máme jistou cestu k Betaru,

teď propustiti můžeš rabíny

a velkomyslným být nádavkem.

Víc nepovědí, nežli já vím teď.

Bůh války posud neopustil Řím,

lstí vynikla vždy stará vlčice,

kde síla selže – lest vždy pomáhá!

To slyším rád, já vždycky doufal v bohy,

a věčný Řím. – Dík tobě, Annie!