ZPĚV XII. PÁD BETARU.

Kdy přijde pán tvůj, velký Samael,

by vykoupil nás z toho zajetí

a vrátil světu nás a životu?

Dnes na noc myslila jsem bezpečně,

že místo tebe leží na mých ňadrech,

já svaté jméno jeho šeptala,

však v odpověď mi hlas zněl Bar-Kochbův.

Co počít máme v tomto zajetí?

Zda slyšela jsi, drahá Judito,

tub signály? Jsme obleženi již.

Nás našel přece Říman konečně.

Ty nevíš, jak to vzpružilo mé síly,

již uspané tím dlouhým příměřím.

Boj, pouze boj jest moje heslo teď

a Říma zmar! Jak noční přeludy

vše prchly mátohy dnů minulých,

já v světlo patřím, které život jest

a skutečnost! Ta všechna strašidla,

jež burcovala moje sny, – ta tam!

Jsem volný, dýchám v čistém vzduchu zas,

víc neznáš mne, jsem jako před lety

a heslo moje nazývá se čin!

Pět útoků jsme odrazili dnes,

co počít Říman neví s Betarem

a Bůh ví také, sotva kdy to zví!

Dnes došly podzemními průkopy

nám nové masa, vína zásoby,

na měsíc bezpečně jsme pojištěni,

lid posilněn se drží na valech,

ba starý, omrzelý Eleazar,

jak oživ by, jest plný nadšení

a odvahy, na valech káže vojsku,

je pobádá a žehná, modlí se.

To dobré pro dav – proto šetřím jej,

ač mohu říci, že mi protivný

je z celé duše. Teď jsem odskočil

na chvíli jen, bych tebe vidět moh,

zas v boj se musím vrátit ve mžiku.

Však číše vína s tebou nahradí

mi celou dlouhou bezesennou noc.

Sem víno, rychle!

Já prosil tě již jednou, Judito,

bys zanechala těchto příšer zlých,

sen kazí mi – mně nelze s tebou spát,

když zasyčí to v koutech lože kdes

tak z nenadání. Ty se bojíš jich?

Mne znají, proto neublíží tobě.

Mně protivné jsou, kluzkost jejich těla,

lsti, úskoků jich plné pohyby

hnus ve mně nítí – já tě prosil již,

pusť z hlavy tyto nesmyslné hračky,

jen v činu spása jest a v činu jen!

Vždyť sami jsme se oba přesvědčili,

jak málo zrna v celé kabbale,

nám ze všeho zbyl rmut a hořkost jen

a v duši stín, jenž nikdy nevymizí.

To pouze tím, že’s k jádru nepronik,

jsi zvyklý na povrchu věcí plout,

měl pravdu jistě Eleazar Med,

když před Kabbalou tebe varoval.

Ta není pro tebe, tys činu muž

ne myšlénky – to dokázal jsi přec.

A co mi vysvětlila ona noc,

kde vraždy svědkem byl jsem – dítěte?

Co onen stín, jenž cedil žhoucí krev,

a jehož kletba posud zní mi v duši

jak trouba soudu? Víš ty sama, rci,

byl člověk to – či přelud? Odpověz!

To dnes již přece není žádný taj,

toť bláznivý Jerusalemský švec,

zván Ahasver, byl zde již v Betaru,

o sobě roztrušuje divné zvěsti

a báchorky, jimž nevěří ni lid,

spí ve hrobech neb v skrýších málomocných,

smrt hledá – ta však se mu vyhýbá,

do vody skáče jako do ohně

a žár ni voda jemu neublíží,

kam vstoupí, hlásá zmar a neštěstí,

a zmizí po své věštbě jako stín,

by objevil se nenadále zas.

Ten nestrhne mne více v klamu síť,

co s bláznem chceš? Líp nemysliti naň.

Líp oddati se černé magii,

a s hady bratřit se? – Co z toho kyne?

To uvidíš, až pravý přijde čas,

kdo pomůže ti v bídě nejvyšší!

Když Jehovy se’s odřek, zbývá pak

jen k Samaeli, jeho protichůdci

zrak pokorný obrátit v důvěře.

Jej vidělas, žes přesvědčena tak?

A viděl ty jsi svého Jehovu?

Ne, neviděl – jej nelze viděti,

víš, sám co říkal velký Akiba,

ni andělé tvář jeho nevidí,

jak teprv člověk, jenž jest prachu syn?

Nu vidíš – Samael je zrovna tak

jak Jehova, sok jeho odvěký!

Ten pohled snésti nemůž’ smrtelník,

a přece může věřit, doufat v něj.

Tys zapřel Jehovu, však v duši své

máš přece kout, kde on tam zůstal pánem.

Tvou bytost opanoval Samael,

blud jako blud. Nás opanovat má

jen účel náš a naše poslání!

Mým boj byl vždy, boj věčný proti Římu

a volnost Israele nikdy z mysle

jsem pustit neměl na mžik jediný.

To svaté heslo svého života!

To, Judito, byl jediný můj hřích

a spáchán v slabé chvíli – k vůli tobě.

Však nechtějme si kalit chvíli tu,

snad příliš mnoho takých nebude;

já nepřišel, bych cos ti vyčítal,

neb s tebou přel se o záhadách taje,

z nichž oba naposled jen víme – nic.

Nech klidně si kult svého Samaele,

já k činu hledím zas, ten spasí jen.

Nu, připij mi na naše vítězství!

Bez Samaele vítěz nebudeš,

neb světla bůh dnes proti tobě stojí

a ty se musíš držet boha tmy!

Ku jeho slávě pohár povznáším,

zdar Samaeli, králi zástupův!

Mým světla bohem dnes jest pouze čin,

a síla moje v mojí paži jest,

v mém rozumu a v mojí rozvaze

a tomu bohu světla připíjím!

Zas nový útok! Musím na hradby,

seč bude zlá. – Sem ke mně, Judito,

mne obejmi, snad je to naposled!

Jdi, silný lve můj, bojuj, řvi a zvítěz!

Však jedno věz, když nejhůř tobě bude,

že na pomoc ti přijde Samael,

mně slíbil to dnes v noci... Co to díš?

Vždyť v dnešní noci já byl u tebe.

Tys tvrdě spal, když ke mně přišel on.

Mně zdá se, Judito, žes nemocná...

Jak nemocný je každý, kdo tu věří.

Tak přišel tedy? – A jak vypadal?

Po sladké chvíli v klíně mém jsi spal,

had svinut vedle mne se náhle vztýčil

a tiše hlavu svoji položil

mi na rameno. Kolem bylo ticho,

jen lampa plála zelenavým svitem

do stínů záclon, do čalounů stěn.

Já otevřela oči v polosnu

a na hada se přímo zadívala,

a had měl náhle lidský obličej,

tak smutně krásný, smutně lahodný

a plný přece divné veleby!

Já chtěla mluvit, ale v žilách krev

mi stuhla, srdce stavilo svůj tluk,

to byl jen mžik, však cítila jsem v tom,

to nebyl had, to Samael byl sám,

to zavržené kníže temnosti,

já chtěla tebe zbudit, Bar-Kochbo;

leč pozdě již, roztála vidina,

had na mém ramenu byl opět had,

měl víčka přivřená a rovněž spal.

Však jistě vím – já zřela Samaela.

Ty vskutku nemocná jsi, Judito,

v tůň černých kouzel příliš nahlédla’s,

až pojala tě děsná závrať z nich.

Zde já jsem zdráv, zde já, jenž rozeznávám,

co pravdy zář a co je hrozný blud.

Teď teprve si jasně vysvětluji

a ve všem tebe, drahá, omlouvám,

jak mohla’s ty, jenž’s ve všem žena přec,

tak prolit’ klidně Ismaele krev!

Ty, která neublížíš ptáčeti,

jež sama bylas matkou vášnivou

ó pomni jen, jak jsme se nalezli,

prst nedala jsi utit svému synu

pro zákon boží – a pak’s vraždila

jak hyena a lítá tygřice!

Ó Judito, blud z všeho nejhorší,

když otroků svých nadělá si z nás,

tys bludu propadla, ó vzbuď se, vzbuď,

dej výhost kouzlům, snům i mátohám,

vrať k světlu se, které je skutečnost.

Já nepodlehl tvojím přeludům,

já silnější byl, nepodlehej též,

zři v jasné světlo, nehledej víc tmy,

hleď všecko láskou smířit, vyrovnat

a Samael tvůj mému Jehovovi

pak smírnou ruku podá naposled.

Vždyť věčně trvat nemůže ten boj,

jenž v zlo a dobro rozštíp celý svět,

i sporné živly v sled se udolají

a z všeho tryskne shoda, souzvuk, smír!

To veškerenstva slední meta jest

a požadavek lidstva nejvyšší,

ty nevzdoruj mu, vždyť jsi žena přec

a žena láska jest a souzvuk, smír!

Jen z lásky k tobě, bych ti pomohla,

jen z lásky k tobě, bych ti něčím byla,

já zapředla se v tyto mátohy

a z lásky k tobě – jich se odříkám.

Tak poznávám tě opět, ženo má!

Co v posled všichni jsme, jak málo víme!

Prach zvířený na okamžiků pár...

Ó hleďme vždy je láskou vyplnit

a dobrem jen – hleď, civí proti nám

čas, prostor, poměry a co zvem svět

a celý život; kterak obstát v nich,

kde všecko taj a všecko nebezpeč’,

kde v srdce druha nenahlédne druh,

kde pouze vírou každý silný jest

a každý lsti a bludu podléhá?

Pryč s taji, kouzly, s bludy, přeludy,

to všecko stíny obraznosti jsou

a jedno slunce – pravda, skutečnost!

Již chápu tebe a chci lepší být!

Však jedno slib mi, choti, miláčku,

můj světe celý, než vzplá slední boj,

že neumřeš sám, že sem přijdeš pro mne,

chci umřít s tebou, jak jsem s tebou žila!

Ty přijdeš, viď – nechť Betar obklíčen,

nechť zapálen a dobyt Římany,

ty přijdeš umřít se mnou – Bar-Kochbo!

To bohu tmy i světla přísahám!

Já přijdu k tobě v chvíli poslední

a v objetí jen – nalezne nás Smrt.

Ty přijdeš, viď? Já přijdu, Judito!

S tím zrádcem tedy vyjednává on,

on, Eleazar? Toho nestrpím,

kvil jeho a skřek jeho modlitby

mi dávno u velení překáží

a jeho ruce vzpjaté k nebesům

mne dráždí jen. – Co myslí si ten kmet?

Když ruce jeho, křídla netopýří

se zvédají – my máme vítězit,

když klesají – my máme podléhati?

To samé kejkle! – Těch já nestrpím,

chce na proroka on si tady hrát?

Hej oděnci, vylezte na horu

a tomu bláznu, jenž tam v divné křeči

se svíjí, usekněte obě páže

až u ramen! Pak jistě pokoj dá!

Toť Eleazar! Duše Betaru!

Ty moh’ bys, pane? Mohu to, co chci!

To nežádej! To nelze, králi můj!

Co lze, co nelze? Lze, to, co já chci,

já rozkaz dal a vy jej vykonejte!

Neb jinak budete se houpati

na prvním stromě! Ty jsi poručil!

A na tvou hlavu padni jeho krev!

Až vykonáte rozkaz, přivlečte

mi starce sem a dál s ním promluvím!

Tys zrádce! S kým’s to mluvil na hoře?

Já nejsem zrádce, to ví Jehova!

A s kým jsi tamto mluvil na hoře?

Já s nikým nemluvil, jen s Bohem svým.

Kdo vedle tebe stál? Já nezřel nikoho.

A kdo ti stále šeptal do ucha?

Já jen se modlil, nevím o jiném.

Ty tvrdošijný jako všichni židi,

ty lotře, zrádče, vedle tebe stál

a stále tobě šeptal do ucha,

já znám jej, byl to bludný Ahasver,

Švec Sionský, mluv, co ti povídal?

Jak Jahveh nade mnou, já nezřel nic.

Tak umři tedy bídný, zrádný pse!

Rád umírám, však, věz to, bez viny!

Ó Bar-Kochbo, tys propad lži a tmám,

ty zvítězí – ty padneš, Bar-Kochbo!

I toho bylo ještě zapotřebí,

bych volný, zcela volný tady byl!

I této oběti se nelekám...

Já varoval tě tenkrát v Josafatu,

bys podruhé se se mnou nesešel,

to nese zmar a smrt! Aj, zřím tě zas?

Kdy budu v posled těchto stínů prost?

Jsme na místě. Tys výborně nás ved,

teď klid, tma, ticho, pouze spasí nás.

Jak z kovu ulití zde všickni stůjte;

v té chvíli vede Sever hlavní útok

na hlavní bránu pode pláštěm tmy,

kde přivítá jej jistě Bar-Kochba

smolnými věnci. Vy se nehněte,

a mlčte všickni. Naším signálem

jest rudý požár ze tří města stran,

pak teprv hněte se a dodělejte,

co počne plamen. Konec začíná!

A všechněm zhouba, zmar a zničení!

Zas nový přelud? Já se nelekám!

Co bylo to? Jak plameny a krev!

Na hlavu tu se pamatuješ přec?

O stíny, samé stíny, příšery!

Já světlo chci a skutečnost a čin...

tmě propadám. – Já slíbil Juditě,

že umru s ní, a tomu dostojím!

Teď začněte – lev octnul se v své pasti,

nic nešetřte, vše bijte napořád,

dnes Betar byl – nebude nikdy víc!

Jste zatracenci všichni, všichni, všichni!

Jsme vítězi, jak musili jsme být.

Betaru není – světem vládne Řím,

moc Judy pokořena do prachu

a vyvrácena ze svých základů,

dík vzdejte bohům! Kde jest Bar-Kochba?

Pad’ v boji snad? Dám cenu vypsati

na hlavu jeho, kdo ji odevzdá

ať živou, mrtvou... Pak jest cena má!

Já první za ním vnikl do hradu,

co kolem zuřil divý boj a řež,

šel za ním jsem do jeho ložnice,

jež zasáhnuta ohně jazyky

jak roztopená výheň sálala.

Jak vkročil jsem, sta hadů ze všech stran

se vyřítilo na mne syčících,

na loži mrtvá žena ležela,

on v jejím klínu mrtev – tady jest!

Vše shořelo pak, jej jsme zachránili

jen z této zhouby – Odkryj roušku sám!

Jej mohl zmoci jedině jen bůh,

tak velký byl a hrozný! – Odneste

tu mrtvolu! – Jest naše vítězství,

a světa okrskem jen vládne Řím!

Co vše to platno, Ismaeli můj?