Zpěv z nabitých let

Jak mračna zlověstná nad naší hlavou,

jak řinčící armáda ulicemi napjatě naslouchajícími,

jak zhnědlá řeka stoupající a stoupající,

valí se, valí čas

vymletým evropským řečištěm,

a nikdo neví, nezazdá-li se náhle

jak zastaven,

jak povalen břemenem těhotenství,

a nevyvrhne-li děje,

proměny, bitvy, potopy, horečky, šílenstva.

Bez rytmu

a kobrtající snad svědomím špatným, snad opilostí,

anebo pod tlakem osudu, kterého nemůže setřásti,

valí se nepřetržitě

a všechno porušuje svým dechem,

jenž leptá mozky a desky a pilíře.

Valí se, valí,

a cítí jej osetá pole,

jakoby již již podešve těžké, kopyta, kola je drásala,

cítí jej střechy dědin a báně a věže měst,

jakoby již již kule je vrtaly, a požáry hlodaly na nich,

a cítíme také my jej neviditelně se valiti

nám po stranách, mezi nohama, skrze prsty.

Nárazy nepravidelnými

dnem, nocí buší nám v spánky,

podivně mokvá na našich dlaních,

vstřebává se nám v krev.

Dáví a požírá theorie jak jehňata vlk,

láskám a hněvům našim předhazuje měnlivá sousta,

opěrná místa přesunuje a ruší.

Jak písková zrnka vše lehké uplývá s ním,

bezvládně slabí kutálejí se v něm,

a dravci loví v zkaleném proudu...

Občane, bratře,

k čemu se připojiti máme na této strži,

na který vyšplhati se pevný a jistý koráb,

kde bychom, připjati k stožáru uprostřed vlnobití,

hleděti mohli pěnou a vodním prachem

v dál cíle, k příští stanici pokojné,

k novému života řádu?

Občane, bratře,

naslouchej v hukot a vřavu,

naslouchej pod lomoz událostí a hrozeb!

Nechť řinčí přípitky králů a vojevůdců,

nechť praskají řídké kosti mezi tesáky dravců,

nechť nesčetných, protivných zájmů zbraně se kříží,

a bursy, sněmovny, ulice v horečce stálé

potácejí se a řičí –

pode vším uslyšíš podstaty ztlumené hlasy,

dvé hlasů lidských a země hlas,

a tma se ti promění v jas.

Jak pila vžírající se hluboko v dubové dřevo,

zde tento chraplavý hlas pánovi dneška patří,

a cinkot zlata jej provází,

v němž hrabou se lačné prsty,

a skřipot zběsilých per jej provází,

jež kalkuly zanášejí:

jediná je to slabika, opakovaná stále,

jediné čtvero liter, stále týž chameleon,

modlitba, sten a hrdla stisk,

jediné slovo: zisk.

Hlas ten tu šepce, tam vzpíná se, blyští,

chňapá a cení zuby,

na jeho povel utahují se šrouby a železa,

anebo děla se hrnou a třaskají pušky.

Hlas ten se svíjí jak nabodený had,

plemena, kasty svíjejí se s ním,

chvěje se jako postrašené děcko,

davy a zástupy chvějí se s ním.

Nesčetných poplachů hlas ten je zvon,

za ním se plazí nářek a ston,

svou hrůzou naplnil čas.

Půjdeš s ním, občane, bratře?

Jak ševel vanu ve vlahém větvoví červnovém,

jak před venkovskou madonou za lásku modlitba dívčí,

jak úměrná práce, při níž si dělník zpívá,

hlas druhý zaznívá ze zátok času,

života chvála,

života radost,

života pokojné přijímání.

Že tisíc je věcí sladkých jak jablka,

jichž koupiti nelze, leč dosíci čistotou srdce,

že poli a městy průvodcem jistějším

nad zákon zisku je svědomí,

zpívá si tento hlas.

A země jej doprovází

zurčením tichým a spodním,

zurčením růstu, zrání, věčné cirkulace,

mateřskou řečí věrnou i trestající,

jediným pravdivým hlasem, který je mimo nás:

Slyšíte, synáčkové?

Zde sedím a klín svůj mám připraven

s poduškou měkkou pro váš sen,

s ovocem pro váš hlad.

Rozešli jste se a zapřeli jste mě,

nejsem však vidina, pevná jsem země

a neúnavný řád.

Sedím a čekám, až se mi vrátíte,

do mého klína pokojně skloníte

znavenou hlavu.

Udeří hodina: zardělí studem,

zemdlení vřavou, bojem a trudem,

přijdete z cest a válek domů

a za všechno zlato, co ho má svět,

nedáte jedinou klidnou noc,

jediný vonný květ...

Občane, bratře, slyšíš?

Občane, bratře, vol!

Ale já vím, že slyšel’s a volil již,

bratře můj,

ty, kterýs vyrostl, kvetl a uzrál

pod šírým stropem nezištných snů,

v nichž necinká zlato a k lupu se neřadí cifry:

svobodný člověk kráčí tu za čestnou prací

po půdě zkypřené pro setbu budoucnosti,

pro nové občanské cnosti.