Zpěv země

Jdu podle vody do šera,

jež od lesů se plíží.

Kdes nad dědinou vyvěrá

a váhavě se drolí

klekání, lidská píseň těch,

kdož pod života tíží

sehnuti, s hlavou v ramenech

jdou z dílen, dvorců, polí.

Jak naléhání v pozdní čas,

stesk bázlivý a chvějný,

blekotá za mnou zvonku hlas

ke stráním, kde se stmívá;

unikající víry žel

a nářek beznadějný,

jak by se za mnou potácel

a s řeky šumem splývá.

Leč od splavu mně šerem vstříc

zní píseň jiná, smělá,

proud řeky hučí stále víc

a z lesů, luk a ze skal

vzkaz půdy nese vzrušené,

že pouta spadla s těla...

A k bouři vody zpěněné

jak by tam někdo tleskal.

To ve vlnách, jež do běla

na balvanech se tříští,

snad vodní žínka seděla,

má radost ze života...

Jdu podle vody, u splavu

to skučí, řve a piští,

proud staví se tu na hlavu

a zlostně zaklokotá.

Však vše, co v dáli zápolí

po dubinách i v boří,

na vrších, v žlebech, v údolí,

ruch v poupatech a v mechu,

děj zeleného zázraku,

jenž pomalu se tvoří –

já slyším z řeky v soumraku

a cítím v jejím dechu.

Jdu podle vody v temnotu,

jež nesmírně je živá,

rašení tajnou klopotu

šum řeky doprovází,

zpěv táhne mezi stráněmi,

milenka země zpívá:

silného láskou oněmí,

kdo sláb je, toho srazí.