ZPĚV ZEMĚ.

Zpívat zná země žhavými paprsky dne

živým i mrtvým o důvěře.

Hory je pijí a svahy a tiché poledne

odpočívající ptáci a bílé keře,

květiny, kořeny stromů čnící

nad traviny šeptající...

Lidí proud bouří ulicemi,

předbíhá prospekty, mizí štvanicemi

za něčím skutečným, do neskutečna;

ale den poutá je blíž a blíže,

ruce a duše jim víže

na prahu žití i věčna...

Jděte, zpívá. Čas, čas je sít,

rozhodit sítě a budovat.

Bratřit se, rozžíhat plameny

krbů svých vlastních, žít a žít,

vším, co je celý váš osud, vzplát,

objat, co možno, svět rameny...

Jděte. A co je zjeveno,

množte, leč to, co stín je tuch,

s pokornou kázní nechť složí váš duch

za práh, kde nelze mi uniknout.

Všichni jste moji. Váš přijmu proud.

Nikdo mým tichům, kde zeleno,

nikdo mým zahradám, kde ční tis,

nikdo mým stromům, zkad padá stín

neunikne, kdož rodný můj syn.

Každý se vrátí, zkad vyšel kdys...