Zpěv zimní

Ty ploty, několik chalup a holých stromků

a vzadu na stráni koruny stejné holosti

na modré oponě, je-li jasno, na šedé, jde-li sníh,

ten vzduch mezi vším, silný, a u tohoto domku

ti vrabci, strnadi, kosi, plní starostí,

toť příbuzenstvo S. K. Neumanna a jeho knih.

S ním pracujeme, radujeme se, teskníme, sníme,

jakmile odhrnuli jsme modré záclony a jich kytice,

s ním železnou zimu sdílíme jak Lopař se psem stan

a od něho odloučíme se, jen když se ženou, s dítětem dlíme,

anebo z nádraží v Brně do Rudolfské jdeme ulice,

cizí i známé jak pařížský bulvár či cesta karavan.

Nesmíme zapomenouti však na dráty elektrické!

Na devaterou linku naší oblohy,

jež odněkud přichází a mizí někam, vzhůru či v dol!

l nám a dědině celé připomíná bratrství lidské,

jež raduje se tu ze své krásné polohy

a těší se, oh, tak se těší na první jarní stvol!

Tož zazdá-li se nám někdy, že ostrov jsme cizí,

poněvadž jinak všechno vidíme uprostřed dědiny,

toť kousek jen pravdy: i pevně jsme sepjati s ní

jak ona s Moravou a Morava ve svazek ryzí

s celičkým světem, burácejícím písní lidské rodiny,

jež u nebe zcela jistě jako chorál zní.

Hlad, touha a láska, vítr a luční květy

tak jako nádraží, pošta, dráty a tam dole, ta silnice,

jak silné věci nás pojí se vším a se všemi!

Verhaeren, Dostojevský, Rabindranath Tagore a F. T. Marinetti

právě tak jako babka, jež tam za muškáty pohlíží na nás velice,

jsou s námi, my s nimi. Se světa tichy i bouřemi.