Zpěvačce, která zpívala píseň neapolských plavců.

Buď žehnána! Po dlouhém čase

tys v pravém, svatém nadšení

k mým retům přiklonila zase

číš nebeského umění!

Nejdříve tiše na kraj retů

zpěv z duše tvojí zabloudil,

až náhle vzrost a v divém letu

se mocně víchrem rozproudil!

Ó kterak v melodii hlasné

se třtinou chvěl tvůj štíhlý vzrůst,

jak tóny, kapky rosy jasné,

se řinuly přes poupě úst,

a ruce tvé na ňader vlny

jak padly bouř jich tišíce –

tak nad ocean hněvuplný

se rozkládá svit měsíce!

Na sestru píseň smích tvůj čekal

ve důlku tváře zbloudilý,

tu ztratil se, tu po rtech těkal,

tu v očích mih se na chvíli.

Tvé tělo bylo vasa řecká,

z níž v krásy vábném úsměvu

ve písni sladká vůně všecka

se proudila mi v úlevu.

Jak zněla tvoje píseň bolná

tu jako perly přes mramor,

tu vzdechem umírala zvolna,

jak alpské rohy v klínu hor!

Já Vesuv viděl, záliv celý,

jak hořel nachem opálu,

nad ním tvé písně tóny zněly

a hasly v dálce pomalu!

Já viděl plavce nahých šijí

se klonit přes kraj paluby, –

ne Madonnou, tvou melodií

jsou uchráněni záhuby!

Ó zpívej dál! ač bez přístavu

se loď má kloní v noční šer,

přec ruce spínám, skláním hlavu,

a světím lásky svatvečer!