ZPĚVAČCE „TRÁVNIC“.*) (I.)

Černé vy oči, hledíte z dáli

modlitbou tichou šepotů temných,

tajemstvím velkým. Závoj řas jemných

zvedly jste vzhůru – a lásky plny,

dvě spadlé hvězdy do zřídla krásy,

zjevily vás ty andělské řasy,

jako když měsíc postříbří vlny,

a vítr šumný po nich se valí.

Černé vy oči, zážehem tmavým,

jako když ocel vryje se v křišťál,

a na sta jisker jak tónů z píšťal

vysrší náhle zátřpytem žhavým;

hudbou, jež v ráji původ svůj tuší,

k mojí se luzně skláníte duši,

že se mi mlčky hlava níž skládá,

jako když zdřímnou v červánku lesy,

na křoví ptáci loutny si věsí,

a hvězdná noc v zem velebně padá.

A s vámi trilky perlistým smíchem

přes bílé zoubky vlnkou se řítí,

jakoby perly padaly sítí

a pěly zlaté pšenice stonky,

jakoby tenké, stříbrné zvonky

s fujarou táhlou zahrály tichem –

že člověk schvácen radostí výskne,

jako když lesklý vodojem trýskne.

Však vám též nitro slastí se zvedá,

tou čistou tužbou, která jen znívá

bytostem dětským a duším krásným

a která blaha paprskem jasným

lemuje čela spanilá, snivá,

hrdličkou sněžnou ku srdci sedá

a křídlem lásky živůtek zhřívá,

tajemně vrká a cosi roní,

od čeho níž se hlavička kloní,

a vrkoč splývá havraních vlasů

a rosa skrápí hedbávnou řasu...