ZPĚVAČCE „TRÁVNIC“.*) (II.)

Zpěvavá ústa, nevím, co tají

a v sobě skrývá ta vaše píseň.

Jakási tichá, líbezná tíseň

zaťuká v srdce, „otevři!“ radí

a vejdouc do vnitř struny si ladí,

že juž tím zvukem oči vám plají,

rázem pak spustí. Co tedy divu,

že se vám prsa stahují žalem,

když vám tam v srdci sirota kvílí,

když se tam matka k drotarku chýlí

žehnajíc, by zas nasel ji živu?

Co tedy divu, že by vám málem

ihned se nitro rozdulo slastí,

když vám tam v srdci děvčátko něžné

jako ty zvonky na jaře sněžné

na ústech úsměv a slzu v oku

tulí se vroucně šuhaji k boku,

už jí ta hlava k ruce mu klesla

a z těsných ňader píseň se vznesla:

„Oj nebanovala bych!“...

Co tedy divu, že hruď vám buší,

když vám tam v srdci tlumené tóny,

trhané zvuky zachvějí duší

o milé, chudé tatranské vlasti?

A když ty temné, tlumené tóny

rozhlaholí se zvučnými zvony,

prorockým duchem, úchvatným zpěvem,

a líce planou posvátným hněvem:

„Nad Tatrou sa blýská!“ –

cože tu divu, dech že se krátí,

když vám tam v srdci zvukové zlatí

o stěny tlukou a každý hřímá:

„Rozvolni prsa, ať vyletíme

probudit páže, v nichž síla dřímá,

nad níž my jako nad spásou bdíme!“...?