ZPĚVAČCE Z KRUCHTY.

Co větry podvečer se v oknech ztišují mi,

prach z poutí dalekých se na nohou mi bělá,

ty v mojich myšlénkách s chvílemi večerními

jdeš v bílých šatečkách, ach, bílá, bílá celá.

Máš ruce sepjaty, zpěvačko z kruchty bledá,

máš copy s ramínek splývavé dlouze, dlouze,

když vůně kadidla se vzhůru k nebi zvedá,

tu zpěv tvůj v sordinách zalétá za ní v touze.

Však Bůh tě uslyšel, v oblacích který sedá.

– nad kůry andělské tvá píseň jasněj zněla –

Svou rukou pokynul, zpěvačko z kruchty bledá.

A k Sobě v modro tam, kde andělé jsou pouze,

kam křídel neměvší, jsi dolétnouti chtěla,

tě z kruchty povolal, by’s o velkých mších pěla...