ZPĚVÁK.

Sen podzimní sní mladý les,

v něm šedá vlákna se množí,

jen dál skrz šedou jejich směs;

komu Bůh písně do ňader vloží,

ten loutny už neodloží!

I v zimě musí zpívat a hrát,

co hlavě písněmi zvučí

a s veselými musí se smát;

ať nebe pokryto černou je tučí

třeba je žalům výhost dát!

On života čilý na pochod

musí si loutnu svou zladit,

a na vše, co kvete, i přes slz brod,

k útěše vlastní cit zvnadit –

i nástrah a klamů lstivý svod.

A musí si zahrát veselou,

nechť lítost srdce mu drtí,

svou vlastní strunou, notou svou,

byť poznal náhle pojednou,

k vlastní že hraje si smrti! –