Zpěvanky o dvou šťastných srdcích.

Vzala mamka zpěvníček si ku spánku,

našla za noci v něm zpěvanku,

zaznačila píseň, – v nevýslovném pocitu

zlíbala ji za svitu.

Zvěstovala píseň suďbu mamonce,

suďbu dítka: štěstí bez konce,

život smavý, ligotavý jak to sluníčko:

dej bůh štěstí, matičko!

Co to plyne po jarčoku ke chatce?

Kvítek rozvitý hle přesladce – –

Lapila ho zlatá bába, požehnala již,

na zem položila v chýž.

Potom dítko do koupelky hroužila:

„Dobrý den, vodičko!“ toužila.

Zašplounala vodička jí jako v odpověď – –

„Pamodaj!“ dí za ni teď.

Hodil otec peníz bábě v koupelku,

složil ruce dítku na čelku,

uvítal je, položil je k matce na lůžko:

„Spi, má zlatá beruško!“

Jaj, co tu hned po světničce zlatých rad:

kmotřičky juž tady odevšad,

bolestníky, hriato nosí, sladké koláčky –

matko, jaké opáčky!...

Ej, už hyntě dítko vrací kostýlek –

spí a usmívá se, andílek! –

Pěkně roste malý Jano mamce při zpěvu –

ó těch dětských úsměvů!

Do koupelky vajíčka mu klade máť,

by moh jak ten ptáček zazpívať;

pěkných pohádek mu vypravuje na kopy:

juž je Janko pochopí!?...

Zlato moje, Jano, malovaný Jano,

pečlivě jsi, srdce, mamkou vychováno!

Narostl jsi, Janko, do sedmého roku,

jak ta štíhlá vrbka dole na potoku;

narostl jsi, Janko, šumně tak a ztenka,

jak ta sousedova hlaná Zuzulenka.

Hej, už nohavičky nosíš cifrované,

pod kabaňku ti juž figlár větřík vane,

krpci chráníš nožky, klobúk padá k čelku,

a což rozkoš pozříť tobě na kapselku:

slabikář v ní nový, pěkný kohout zčela –

poslouchať už musíš, pana učitela!...

Do školy juž chodíš, Zuzulku si vodíš,

a kdo ví, zda, Janko, juž jí nelahodíš? –

Zda juž nepáčí se tobě její líčka,

veď už v každém kvete sličná makovička.

A košelka dívčí – lalijenka svěží;

na letničce věru květná niva leží,

čižmičky jak samet, pestrý košík v žmeni:

ba juž nad Zuzulku ve škole ti není!...

Ve škole ti není – – A není-li v škole,

shledáte se věru v každičkém zas kole.

Ovečkou-li ona, ty jsi vlčkem, Jano –

či že srdečko ti s jejím nesezdáno?...

Na Laliju dívky hrajou-li si v kružku,

tvoje Zuzulka jim vždy je za Helušku.

Ty zas mezi chlapci zvrtneš-li se trošku,

umíš přeskakovať nejlépe z nich sošku,

umíš nejvíc písní, nejlíp umíš plovať,

záhy snad už, duško, budeš hajduchovať?!...

Rostly děti ladně dvanáct vesen asi,

vstoupily juž obě do dědinské chasy.

Herský Janík dostal opasoček tuhý,

Zuzulenka pěkné do vrkoče stuhy,

letničku – květ samý, rúbok ze hedvábí:

lala! snad už hocha pod obloček vábí...

Rostla naše chasa

jak dva šumné klinky,

chasnička juž dívkám

nese na proslinky.

S parobky juž Janík

dědinou se vodí,

hraje, zpívá, křepčí,

na zálety chodí.

Valaškou si točí,

za klobúčkem pěrce:

dvoří se juž, dvoří

nejkrásnější dcerce.

Zuzulka se pyšní

barvami juž třemi,

co jí od vrkoče

v stuhách třpytí k zemi.

Kasanička svěží,

blyskotavé čižmy:

patnáct jar už děvče

odrůstalo križmy.

Partičku teď nosí,

pentle u zástěrky,

chodí s Janíkem si

zjevno na večěrky.

Janíček už Zuzku

vyprovází z přástky,

medovník i stuhy

donáší jí z lásky.

Zuzulka mu za to

klobúček zas peří,

voňačky mu váže,

komůrku svou svěří.

Do drumbly mu dýše

sladké písně v noci:

neodolá frajer

víc už její moci!

Neodolá více,

vyznává to zcela:

„Svolte, zlatá mamko,

chci ji za anděla!

Za andílka strážce –

těžko déle toužiť:

budou vám už, mamko,

dvě srdečka sloužiť!“

Jak mamonka slyší,

k otci připospíší – –

„Nu, však rostli spolu –

žehnej bůh jim s výší!“

Děkuje se Janík,

líbá oba plačky:

hej, už k Zuzulce jdou

ženy na prěpačky.

„Pálí zima nožky,

pusťte do svých dveří:

přišli jsme se optať,

jak se daří dceři?“ –

Oj, oj, děvče prchá

chytro ze světničky,

ale mamka vítá

švarné vohladničky.

Zpěčuje se sice,

Zuzulka že mlada,

zatím vohladničky

pohostí si ráda!

Slibuje už dcerku

za šuhaje vydať,

už jdou vohladničky

pěkně připovídať...

Na poctivou krásu

brzy počnou schránky – –

Hore ku mladuše,

Janko, na sdávanky!

Už Janíček s dívkou

vyměňuje dárek:

pěrko za voňačku,

zlatých kroužků párek.

Žádná píseň jejich

štěstí nevypoví,

když jdou srukováni

k panu tatíkovi.

K panu tatíkovi

na ohlášky boží,

co dvě lidská srdce

na vždy v jedno složí.

Dvě srdečka v jedno,

jako ty dvě ruce,

jak ten klinček s růží

v pěrku na klobúce!

Ej hej, Janko, jaký stal se z tebe boháč:

na křivo máš klobúk – hrdý jsi ty roháč!

Nestal ještě, ale stane –

dostaneš už, bílý Jane,

švarnou hospodyňku, děvče milované!

Na úterý večer mláď už v jednom klubku.

Sivý kouř se valí kochem od kozubku – –

„Sáhni, apko, chutě k vrecku,

rozvesel mi junač všecku!

Hrajte, páni hudci, bystro na přípecku!“ –

Oj, už svadebčany svedli páni zváči,

za svadebním otcem za stůl každý kráčí,

starejší tam v čele stola

šumně hosty zve a volá,

ale mláď, ta rezké hudbě neodolá,

Radosť, hojže! radosť hleděť za šarvanci:

v posledním se vrtí mládeneckém tanci,

kolem ženicha se honí,

podkovečky rozezvoní,

v dlaně tleskají, pak kde je dívka – pro ni!

Hoj, a u mladuchy děvy šumně pějí:

oplakávají ach, panenstvo juž její – –

V komůrce pak věrné družky

od Zuzulky, smutné dušky,

na památku berou šátečky a stužky.

Z komůrky ji vedou; mamka za stůl zove –

družba propovídá k hodu verše nové,

a po hodě cymbál zvučí:

„Heja, v kolo, děvy ručí!“

Schytili se hoši s nimi do náručí...

Sotva nad horami zjásala se zora,

dědinka se schází do našeho dvora.

Janíčku, ďuňdíčku, čo že to v tvém líčku?

Máš-li radosť pro svou novou kabaničku?

Či tě podpeřený klobúk těší tolik?

Ej, co usmívá se milý můj sokolík? –

„Těším se jen, těším Zuzulenkou svojí:

dnes nás nebe spojí, věčnosť nerozdvojí!“ –

Hoj, už tvoji mladou v komůrce si našli:

rúšnica ji všecku do sobáše krášlí,

do vrkočů drahé zapletá jí stužky,

partu na hlavičku kladou věrné družky.

Starejší juž s mladou domodlil se zbožně,

a kde kdo, ji vítá, zdraví postarožně.

Ba juž došel, Janko, výmluvný tvůj družba,

pýtače juž tvoje hlásí jeho služba...

Oj, už se ti vrací, juž tě k mladé zove –

za chvíli tvým bude děvče malinové! –

Sestrojil teď pýtač pěkný průvod k mladé:

družba u koš mrváň s zákuskami klade,

těžký koš si věsí na valašku svoji –

pan tatík se věru octne nad ním v znoji...

Zastavil se průvod před zamčenou branou,

vprošuje se do vnitř prosbou cifrovanou,

a tam pýtač dívku k sobáši hle žádá –

v komůrce vám pláče usedavě mladá! –

Oddávač už oddal Zuzulku jim slovy –

pojď, ať tebe samu oddá pýtačovi.

Hle jak žertem družky za tebe se staví –

ale pýtač věru chlapík vyběravý!

Předstoupila sama Zuzulenka přece –

juž jim neulítne pěkný ptáček z klece!...

Za mladuchou nesou svadebčanům dary:

radosť, bože, radosť patřiť na venčiary,

z nevěstiných rukou berou pěrka, věnce –

a pak ku sobáši vedou zasnoubence.

Panu tatíkovi odevzdali dary,

do chrámu ho slavně provázejí z fary,

a ve chrámě družba vykupuje mladou,

potom k oltáři ji vede družic řadou.

Těsno mladí lidé, těsno stojí k sobě,

aby zlo nevniklo mezi ně v té době;

slyšeť sotva dychot kněze na otázku –

tak si věrná srdce vyznávají lásku! – –

Juž jste, děti, sdány jak ten klinček s růží,

kam však odcházíte každé se svou druží?

Vím, až prvá hvězda zdravici vám složí,

teprv pohostíte celý svět si boží.

Budete mi šťastny: či měsíček nový

o sobáši vezdy štěstí nepřipoví?...

Vyšel měsíc plný, měsíc krásný, nový –

pro mladou se strojí hoši Janíkovi.

Zapřahají pro ni čtvero ručích koní,

ženicha i družbu viděť na komoni.

Hudba, zpěv i střelba provází je cestou –

nebude víc také jízdy za nevěstou!

A tam v domku jejím za velikým stolem

Janík se Zuzulkou, svadebčané kolem;

jeden po druhém si káže svoji notu,

jaj, a hudci hrají jako za robotu.

Potom družky pějí v zádumčivém hlúčku –

svobodnému žití mladých na rozlúčku.

Začal oběd – družba veršem jídla líčí.

Zatím vzchytili se venku pohoniči,

chlapci malovaní, na širáčkách stuhle.

Roucho nevěstino v pestré juž je truhle,

peřinky se bělí mezi svěžím chvojím;

koníčky juž vedou pohoniči k vojím – –

Skončen slavný oběd. Slyš, jak mladý matce

za Zuzulku dík i slzy platí sladce,

slibuje ji chovať jako dušku vonnou,

ba i matku k srdci připjať zlatou sponou.

Po něm teskná duše, mladucha se loučí:

„Juž se vaše dítě, mamko, odporoučí – –

S bohem, má vy máti! Nechť vám pán bůh splatí,

že jste pečovala dceru vychovati,

srdce své jí dala i ty ruce obě,

když tatíček dobrý svoje složil v hrobě...

Och, kdyby moh vděk můj vykopať jej nyní,

padla bych mu k nohám za vše dobrodiní! –

Dík vám, moje družky, šuhajové milí,

že jste vy mně sestry, bratry nahradili.

A ty, domku rodný, kolísko má drahá,

s bohem buď už na vždy – –“ A pláč dušku zmahá...

„Hrajte, hudci!“ Družba pojal nyní mladou, –

jaj, už ti ji, Janko, na vůz první kladou,

rodinka k ní tvoje s rúšnicou se tulí – –

Heja! na kůň chlapci juž se vyšvihnuli.

Jezdí celou vískou, veselí se, pějí,

až pak v nové bydlo pestře dojíždějí.

Ženich snáší sobě Zuzulku sám s koče:

šumnou dostanete dceru, matko, otče!

Přivítali děti, podali jim medu,

aby sladce spolu žili do posledu.

Byly hody hodné:

víno věru bodne –

hoj, však je to víno,

víno samorodné!

Cymbál zvučí znova –

ženka Janíkova

s pohoničem v kolo

v první letí solo.

Ej, kdo tebe poví,

tanci ručníkový,

když dva lidé kleknou

na ručníček nový!

Na ručníček nový,

mezi dvojí svíčku,

děvčata kdy v líčku

rdí se pro hubičku.

A což jásot pravý,

šarvanci kdy zdraví

bujný odzemek si

po valasku spraví!

Ale což ti znají!

Nevědí, že v taji

mladušinku družky

juž si ukládají.

V komůrce že mladá

partu, vínek skládá:

pro dětné je děti

družba schovať žádá.

Rúšnica že asi

rozpletá jí vlasy,

družice že její

žalostně jí pějí.

A že květy z vínku

berou v upomínku,

že juž Janík šumný

sen sní nevýzkumný...

Šuhajíku, květe bílý,

pozři po tom světě chvíli,

taž se tmavé hory venku,

má-li takou jahoděnku,

jako máš ty Zuzulku!

Šuhajíku, květe bílý,

pozři po tom světě chvíli,

taž se plesa, ptej se ladně,

má-li takou perlu na dně,

jako máš ty Zuzulku!

Šuhajíku, květe bílý,

pozři po tom světě chvíli,

taž se země, máti tvá to,

má-li v ňadru také zlato,

jako máš ty Zuzulku!

Šuhajíku, květe bílý,

pozři po tom světě chvíli,

taž se modra v nedohlednu,

má-li takou hvězdu jednu,

jako máš ty Zuzulku!

Netázal se Janík bílý,

hleděl do hvězd očí chvíli,

slíbal rosné perly s víček

hladil tváří jahodníček,

objal zlato, Zuzulku – –

Nebudu vám více pěti,

slunko kterak našlo děti,

k Zuzulce jak družky spěly,

hlavičku jak zavíjely.

Jak ji vedli do kostela,

dar jak nesli na valašce,

jak pan tatík, církve strážce,

přál, by byla jako včela.

Jak jí družba na pitvoře

na dům sbíral dárky spoře;

den jak čtvrtý na ostatek

všecku vísku lákal z chatek.

V žertovném jak mládež spolku

vodičku šla čerpať svěží;

mladucha jak od padolku

s vodou zpět jak srnka běží.

Dědinou jak na kolese

mátoha se dvojí nese;

kterak domky bělolící

obcházejí hojnalníci.

Kohouta jak počnou stínať – –

Netěžko se rozpomínať,

radostník jak starší dělí –

však jsme také díl svůj měli.

Propustil už starší hosty. –

Dnové mladým parou letí – –

Dej bůh štěstí, švarné děti,

s bohem, zpěvanek mých skvosty!...