ZPĚVEC.

Bledá Luna smutně hledí v posvátné na skále rumy,

Dlouhé, rozložené stíny oudolí zakrývají;

Kde v ozvěně zaznívaly vážených minstrelů dumy,

V opuštěných kobkách větry tichou nocí vzdychají.

O samotě zpěvec bloudí, oko zírá v pustou chmuru,

Nebudí se v srdci píseň, ani v harfě nápěvy;

Jakož zříceniny dolů, tak on smutně hledí vzhůru,

V cituplném srdci jeho zpurné se tají hněvy.

Spěchá dále bystrým krokem, jakby světu chtěl ujíti,

Touhoplně v oblak zírá, jakby tam vlast hledal svou.

Jakáž ale vede cesta ven, z chladného živobytí?

Kdo z té zatemnělé hloubky najde hvězdu hledanou?

Hle, tu s objasněné výše zpěvci kynou zříceniny,

Kročí blíž, a spatře rumy, slzami se posívá;

Vzdychá želem překonaný: „Ach, zde otců našich viny,

Zde i vnadné jejich ctnosti jedna země zakrývá!“

„Zdaž památky předků slavných na věky se pochovaly?

Žádný obraz, žádná socha vnukům víc jich nepodá? –

Proč nám jenom zříceniny slávy svojí zanechali,

O prvním, snad zlatém věku, žádný pověst nám nedá!“

„Jakož v dole mrtvé těla reků padlých zpráchnivěly,

Takž i po náhrobcích jejich slávy květy uvadly,

A ty činy, jenž na nebi českém se co slunce skvěly,

V zapomenutí svým věkem, snad již navždy zapadly.“

„Což v té naší české vlasti žádný zpěvec víc nežije,

Mocným zvukem by zavzněly struny harfy svěcené?

By zas k slávě procitnulo, co ta hrobová noc kryje,

V zpěvu by rozkvětly věnce, slavným otcům pletené!“

„Lkejte řeky! – Lesy české, oplakávejte ty časy,

Kde Lumírů libé zpěvy krajem českým znívaly!

Ony doby více nejsou; – dávno zašly zpěvců hlasy,

V hrobě oněměly ústa, jenž tak krásně zpívaly.“

Jenom Luna na obloze slyší zpěvce smutné vzdechy,

Dřímající harfu jeho září jasnou osvítí;

A on jme zvučnou milenku, by poskytnula útěchy,

By mu soucitně zavzněla, co srdce jeho cítí.