ZPĚVEC. (II.)

Slavíček polétával

Rozkvětlým nade sadem,

Houpával se ve květu

Zbělelé na jabloni.

Lítával si nad lesem

Nad hájem rozepínal

Křídélka rychlorychlá. –

A kudy polétával

Zněl hlasně jeho jemný zpěv;

Rozkvětlý sad se ztíšil,

Umlknul šírý les i háj.

Větřík svá křídla složil

V zeleném zdříml háji

V vysoké borovici. –

Poslouchal potok tíše

Dojemný zpěv slavíka.

Pozdříml i slavíček,

Spánek mu očka zklížil,

S rozkvětlé sklesl větve.

Pne vzhůru mech se nad ním;

Umlkly zpěvy jeho;

A nad jeho hrobečkem

Přesmutně hučí šírý les.

I větříčkové rychlí

V ouplném světle Lůny

Smrt jeho oplakávají.

Chodíval jinoch po horách,

Dolinách šíré vlasti,

Zvučnou si harfku nosil.

Vítaný býval po vsích host,

I v hradech rád byl vídán.

Umělou kdy on rukou

Vztetelil zvučné strůny,

Mnohé tu dívce smutné

Jak pochmouří se hvězdy

Zastřely slze jasný zrak;

A jak za jitra rosa

Stkví se na lístku růžovém,

Tak na rozkvětlých lícech

Dívčiny slza stkvěla se.

Často nad hájem zavzněl

K ouplné lůně jeho zpěv.

Není jinocha více;

V chladném on dřímá hrobě,

Nebť na perutích zpěvu

Odlítla duše jeho.

A jako s květem vůně,

S ohněm i požár zmizí,

Jak zpěv s slavíkem zmlkne

Tak i s jinochem dobrým

Zalítly jeho písně,

I harfka oněměla.

Pláčí jej všecky dívky

Co řeka bouří zdmutá;

Jinoši nařikají

Nad ním, jak v zimní noci

Smutně zní výtí vlků,

Lká proň i šírošírá vlast

Lká pro něj zbouřeného

Co moře vlnobitím.

Pro něho truchlí země,

Lká pro něj hustý tmavý hvozd,

Lká pláčem holubiným,

Roní proň slzy jasné

Slzy, zelené listí.

Šírá pokryla země

Příkrovem kol se bílým,

Nesvítí ani Lůna

Nev[z]chází žádná hvězda,

Jen mlhy siné sklesly

Na hory na doliny,

Kol zahalily šírou zem.

Jaro kdy vzejde mladé,

Slzy proň jasná Lůna

Nad jeho hrobem pláče.

Pak pláče každé kvítko.