Zpěvná poupata.

Ten měsíček obkružil se –

ale chladné časy!

A bojtárek před kolibou

zvatril ohníka si.

Fujarenku v ruce drží,

zamyšleně sedí, –

k straně hlava nakloněna, –

k Vyšehradu hledí.

Nepřikládá šuhajíček,

ohník v popel léhá,

za to ohník srdce jeho

nítí se a šlehá...

jenom někdy těžká mysl

čelko zakaboní,

jako když se pod oblohou

sokol s mraky honí.

Aj, co myslí? Jak v Slovensku

dříve a jak nyní;

když ten květník sladkých žalob

hejno černav stíní,

co as myslí, co bělostnou

dušici mu svírá,

že sto hvězdic v slzách očí

smutno se uzírá?

Aj ta duška! Na jaké as

myslí na obrazy,

že zavzdýchá, že zasténá

chvatně raz, dva razy?

Jaj, to nevím, však v srdénku

pojednou mu hrklo,

snad, že z něho plné hnízdo

zpěvánků vybrklo!

Jaj, počujte! střely po nich

pouští jeho očka

a co myslil, šumno hvízdá

jeho píštaločka.

A co hvízdá a co myslí?

kdož to věděť může!

Jsou to zpěvná poupátečka,

za čas budou růže! –