ZPĚVNÍK JANA BURIANA. (1.)

Já, Jan Burian,

do těch vetchých blan

píšu, co kdy hlavou táhne,

píšu, co kdy k srdci sáhne,

píšu, rukou neumělou

duši celou,

plnou chmur a hran.

Dlouhých věků let

smazal písmo vět,

jimiž ruka pradědova

zapsala zde žalmu slova,

pod to datum, kdy šel v muce

s biblí v ruce

v šíroširý svět.

V bídě, svízelích

cizím krajem tíh’,

než kdy po shrbeném týle

splývaly mu vlasy bílé,

zpátky spěchal nad Vltavu

složit hlavu

v zemi předků svých.

Uzamčen a skryt

v chaty noční klid,

tajný kacíř, v tyto desky

zapisoval marné stesky,

a zrak věští skrze slze

vídal v mlze

lepších časů svit.

Po něm syn i vnuk,

mnoho drsných ruk,

zmozolených, v tuto knihu

psalo nevolnictví tíhu,

mor a žáry, zhoubné vody,

neúrody,

vojen divý hluk.

Z temna svitl jas,

vystřízlivěl čas (

už jen chudá směs tu psána:

kdy dům navštívila vrána,

kdy nač dány nové krovy,

komín nový

a co sypal klas.

Dvojí smutný den

posléz připojen,

kdy jsem ztratil otce, matku,

rodného se ujal statku,

selským dvorcem směnil školy,

pluhem v roli

pohřbil slávy sen.

Pozbyv naděje

v duchů trofeje,

studentských jsem nechal zvyků,

zapomněl jsem poëtiku (

a přec někdy z nenadání

snivou skrání

píseň zachvěje.

Ještě, kniho, čist

mnohý v tobě list;

těm ať volně v tiché chvíli

prostý verš mé dumy sdílí,

před účastí nevolanou,

soudců hanou,

před výsměchem jist.

Nehledaný zpěv

důvěrně ti jev,

relikvie drahocenná,

písmem dědů posvěcená,

také moje stesky, vzdechy,

touhy, těchy,

lásku, vzdor a hněv!

Dnů mých jas i chlad,

citů bouř i lad

měj zde družnou besednici!

Buď mi, kniho, zpovědnicí,

zrcadlem buď v míru, boji

duše mojí,

plné hran i vad!