ZPĚVNÍK JANA BURIANA. (10. (PÍSEŇ.))

Vy lesy modravé,

vy hory mlhavé,

za vámi dlí můj duch;

on s tužbou vyletá

den každý do světa

za vlnitý výš pruh.

Tam daleko, v zem věčných růží,

kde vavřín s olivou se druží,

kde v cypřišovém snívá šeru

má krásná lilje ze severu –

Zda v touze její zor

za modro dalných hor

též míří v rodný luh?

Již od nás v teplý jih

roj vlašťoviček tíh’,

les oděn v pestrý hav;

již nebem chmury jdou,

jak táhne duší mou

zlých dum a péčí dav.

Však marně v suchém vřesu sedám

pod žlutým bukem, darmo vzhlédám

přes lány smutné holých polí

na malý zámek pod topoly –

Ach, prázdno všude jest

a z dálky žádná zvěst,

ni lístek na pozdrav.

Či paměť rodných niv

jí urval jihu div,

ten věčný květů jas?

Snad láska ochladla,

či navždy uvadla,

můj obraz v duši zhas – –

Tak pochyb roj v mou hruď se vtírá,

zlá obava mi srdce svírá

a plamenná mě touha mučí,

vzduch prázdný chytám do náručí –

Kdy z hor těch modravých,

z těch lesů mlhavých

mé slunko vyjde zas?