ZPĚVNÍK JANA BURIANA. (11. (JESEŇ.))

V těch trapných pochybách i žhavé touze

ve stesku zlém a v upomínkách blahých

jak letní doba míjela mi dlouze!

Čím déle postrádám těch lící drahých,

tím vábněji se z obraznosti hrouží,

tím nezkrotněji po nich srdce touží.

A nejistotou hruď má rozervána:

Zpráv od ní žádných. Tuchy nemám ani,

kde prodlévá. Kdys Boreckého pána

jsem vyčíhal na polích jako maní,

chtě vylouditi zvěsti za hovoru.

Ó schůzka nešťastná! Nás volba blízká

za chvilku svedla do tuhého sporu:

On doufal, že mne za spojence získá

svých záměrů, jež proti všemu čelí,

zač plane nadšením náš národ celý.

Jáť poznal, zášti odrodilské zmije

že pod maskou se světovosti kryje;

hněv můj se rozpoutal; já mluvil směle –

my rozešli se jako nepřátelé.

Jak trudné dumy tehdáž cestou domů

mne provázely! Jaké citů vření!

Jak moh’ bych synem býti muži tomu!

Však šílenstvím to pouhé pomyšlení:

Vždyť otce toho, hrdopyšnou matku

by povržlivým smíchem rozesmálo,

že smím jen sníti o takovém sňatku.

Jak těžký boj a naděje jak málo!

Tak příboj temných myšlenek mě sklíčil.

Však brzy skleslý duch se znovu vztýčil:

Přec doufat musím! Život můj tu v sázce.

I v těžších bojích přálo štěstí lásce.

Sen bláhový v mou skráň se často krade.

Kdys román čet’ jsem o princezně mladé,

již urval guillotině strážce prostý,

muž revoluce, vzdav se její kráse;

i prchli k moři; zbylé její skvosty

hruď obměkčily námořnické chase,

že v lodi skryla nebezpečné hosty

i zanesla je příhod směsí různou

na ostrov daleký, kde žili leta

ve skvoucích divech tropického světa

robinsonádu lásky čaroluznou.

Ten pošetilý román volá ráda

zpět moje paměť, fantasie vzňatá

ráj z lian skvostně kvetoucích si spřádá

a palmovými listy krytá chata

mne v loktech kněžny unesené stíní –

té nejkrásnější, jaká zkvetla divem

kdy v hedvábí a zlatě skvoucích síní

a v parků vděkuplných loubí snivém.

V tom zmatku citů hledím sobě málo

svých rolí, dvoru. Co mi po všem nyní?

Nic není zde, co srdce mé by hřálo.

Ať stará Běta pohledy mě viní,

že statku nedbám. Marna snaha její,

by vrátila mne starých do kolejí.

Však musím vyznat: pomocnici platnou

jsem získal v ní; to léto sama skorem

vše řídila a vlastní prací zdatnou

i péčí rozšafnou všem byla vzorem.

Teď práce minuly a v pustém kraji

podzimní chmurou chladné větry vlají. –

Dnes opět hájem po všech drahých místech

jsem bloudil. Smutno bylo vše; mé nohy

šum teskný probouzely v padlých listech

a s hůry červenavý lupen mnohý

na hlavu moji klesal s tichým vzdechem,

jenž zdál se mojich vzdechů vlastních echem.

Leč v pavilónu slovíčka dvě malá

na šedém sloupci, vrytá ručkou milou,

ta slova: „Miluji tě“, dosud znalá,

mě potěšila čarodějnou silou.

Já vroucně zlíbal je a pravil k sobě:

„Vám věřím! Vy jste heslem mého žití

a jestli všechny naděje se sřítí,

má láska nezhasne ni v temném hrobě.“