ZPĚVNÍK JANA BURIANA. (12. (SANICE.))

Dopadla jsi, krutá ráno,

plnou tihou z nenadání;

srdce moje rozerváno,

bouří tepny žhoucích skrání – –

Dosud ptám se, zda to sběhla

skutečnost se před mým zorem,

čili pekel jiskra zžehla

fantóm děsný v mozku chorém...

Konečně se navrátila,

kdy již zima v roucho bílé

kraj náš chladný ošatila.

A já spěchal, touhou šíle,

tam, kde ojíněnou střechu

altán z bílých větví zvedal,

ale v závěji a mechu

marně drahý list jsem hledal,

večer kolem Borce křížil,

v zasněžený park se plížil,

darmo vzhlédal v oken záře –

nespatřil jsem drahé tváře.

Stejně uplynul den druhý;

i v den třetí, když se šeřil

soumrak zavátými luhy,

k zámečku jsem stezkou měřil.

Cestou vzpomínal jsem zase,

kterak tehdy, rok as tomu,

v zimním krásném lunojase

z Podboří jsem kráčel domů

a jak poprve tvář její

zasvitla mi v jiskrách ledu

z pestrých saní nad závějí.

A co dál ty dumy předu,

náhle řada zdobných saní

jako ptactvo z bájných luhů

s pestrou směsí vozků, sluhů,

vyfintěných pánů, paní,

letí fábor na fáboru,

vlajný chochol za chocholem,

za cinkotu, za hovoru

po umrzlé cestě kolem.

V záři pochodní se míhá

sanice ta čaroskvělá,

pestrá loďka loďku stihá

v moři jiskrného běla.

Utajen sám v závoj šera,

rozeznal jsem v hostí sboru

pána Boreckého dvoru

i choť jeho – Kde, ach, dcera?

Poslední kol sáně letly.

Pochodeň, jež plála v předu,

do nich metala pruh světlý...

Ztrnul jsem jak útvar ledu.

Sáně, jež se podobaly

velké, pestré labuti,

vysoko příď lesklou pjaly

v lepotvárném vzklenutí,

s chocholem pér duhovatých,

s blýskavicí zvonků zlatých.

V nitru milokrásné hříčky

uviděl jsem Stellu zase

s nachovými mrazem líčky,

v sobolině měkkořasé,

krásnější, než do té chvíle

zářila kdy mému zraku.

Byla rovna luzné víle,

na labuti po oblaku

nesoucí se v letu plesném.

Uvnitř na sedátku těsném

jenom pro ni místo bylo;

ale mladý švihák za ní

trčel na výstupku saní.

Oko průvodce se vrylo

chtivě v úběl čela skvoucí,

v líčko purpurově žhoucí,

které k němu s vábným leskem

snivé oči obracelo –

a teď rychle jako bleskem

vtisk jí políbení v čelo...

Jako vidmo přelet’ kolem

peřestý hon bílým polem;

zanik’ hlahol; z dálky tmavé

rolničky jen tiše zněly –

Já stál posud zkamenělý.

Proto tedy v touze žhavé

lkal jsem po té drahé líci,

by ten rajský pohled spolu

zaryl v srdce zoufající

osten smrtelného bolu?!

Šílenství mou duši chvátí – –

Musím celou pravdu znáti!