ZPĚVNÍK JANA BURIANA. (14. (V OSUDNÉ NOCI.))

Již tmí se venku jako v nitru mém.

Svit poslední mé okno slabě zlatí

a větve lípy rozložité v něm

pozvolna hustším soumrakem se tratí.

Ó lípo stará, tebe ráno příští

zas oděje do září zlatistých

a tam, kde nyní jenom led se blyští

na kostrbatých větvích bezlistých,

čas brzký vrátí smaragdové řasy

i vonných květů tisíce ti dá,

včel bzučení a hnízda zpěvné chasy;

ty budeš slavit vzkříšení – Leč já?

Jest konec všemu. Jako lupen lesa

před časem urván bouří k zemi klesá

a bez památky v rudé směsi setlí

těch listů nesčetných, jež před ním sletly:

tak padnu v ohromný ten jícen němý,

kde mizí beze stopy den co den

sta, tisíce... Kdo vzpomíná jich jmen?

Much jednodenních, mrvících jen zemi?

Co byl můj život? Práce ze dne ke dni,

jen hrubá práce pro to nízké žití

a k tomu myšlenky a city všední

těch milionů, jenž se prachem sytí –

A když jsem jednou k jasné výši vzlet’,

ráz krutý do prachu mne srazil zpět

a hruď mi proklál bolu osten žhavý –

Ó, srdce, utichne tvůj trapný vír:

ta hlaveň lesklá, tento jícen tmavý

lék tobě poskytnou a věčný mír.

Či mám se vléci dále prachem země

s tou trýzní, která neutichne ve mně?

Dřív neznal jsem, že medem rajským dýše

i pohár zemských vnad a spokojen

jsem nesl skromný los, až oné číše

ret dychtivý se dotkl opojen.

A teď, kdy číš ta rozpadla se v kusy,

mám plahočit se dále v jarmu všedním,

dál žíti život, který se mi hnusí?

Ne, odhodím to břímě! Stiskem jedním

chci odemknout si tajeplnou bránu

v noc věčno nebo k jasnějšímu ránu.

Nechť cokoli tam za tou hustou clonou,

chci roztrhnout ji. Knihu žití svého

chci zavřít cvakem článku kovového,

jak tento zpěvník zrezavělou sponou.

Jest dozpíváno. Sklápnu vetchou desku.

Vzdech zoufalý jest posledním tu slovem,

jak prvním bylo trpké slovo stesku,

když praděd můj se loučil s rodným krovem.

Nač žíti? Darmo čekat spásy zoru!

Jsme kovadlinou, do níž věčně buší

zlé sudby kladivo, a v marném vzdoru

jen síly naše neplatné se kruší.

Jen ponížení kolem, jho a muka.

Ta křivda surová, jež bila dědy,

nás bije stále, bude bíti vnuka –

O chtěl bych nésti srdce svého bědy,

dál žitím kráčet s duší otrávenou,

jen kdybych jeden blaženosti svit

moh’ koupit bratrům nešťastným tou cenou.

Leč hněvem, hanbou bez moci se chvít

a denně zřít, jak zloba lid můj hubí,

a bez pomoci jenom skřípat zuby,

to raděj servat mrzká pouta žití –

Ó žel, že křivda, jež nám duši střebe,

hruď nemá jedinou, bych druhou v sebe,

však první kuli do ní mohl vrýti!

Zde mezi listy leží kvítko zvadlé.

Mým dotknutím se drolí, suchá tráva –

kde hvězdy květů jako sněhy padlé?

Ó krátká byla zářná jejich sláva!

Dlaň, krásnější jich, urvala je stráni

i spočinuly chvilku na rtu vnadném;

leč zhouba číhala v tom blahu zradném,

smrť přineslo jim něžné celování.

A stejně prchla mého štěstí chvíle.

Z té droliny se před mým okem křísí

zas květy svěží, hvězdy zářně bílé

a s nimi krasší ještě běl se mísí

těch ruček, šije, čela, svoji ruku

kol drahé vinu, slyším lásky slova

z těch milých rtů, hlas čarovného zvuku,

jímž zazní snad jen píseň andělova

v můj temný hrob, a cítím políbení

těch teplých ústek, nad něž sladších není –

Ó rajský vděku, slasti nevýslovná,

ó chvíle blaženosti svrchované,

co ze všeho mi zbylo? – Hrstka skrovná

sežloutlé trávy, k níž má slza kane – –

Zvuk starých hodin! Jejich drsný hlas

tu hlásal hodinu, kdy poprve

v mou kolébku se rozlil slunce jas –

a nyní v noc mě nekonečnou zve.

Jak mnohý měřil blahý, smutný čas!

Co vše mi jeho tikot vypráví!

Dny dávno prchlé kouzlí před můj zrak,

tvář sester malých, dětské zábavy,

ráj nevinnosti ztracený – tyk tak! –

Ach, jak by náhle liliemi kvet

a zvonky nebeskými zvonil vzduch,

zas kolem vstává zapadlý ten svět,

sny líbezné, jež sníval dětský duch.

Zas vrčí kolovrátek, oheň praská

a po stěnách se míhá báje drak,

zas matka na lůžko mne klade, laská

a zpěvankou mě uspává – tyk tak! –

Ó matičko, líc tvoje dobrotivá

zas hledí na mne, stojíš zde jak živá –

snad láska mateřská tě pudí z hrobu,

bys při mně dlela v tuto těžkou dobu,

bys nežli zahalí mne věčná noc,

než usnu navždy, synu zoufalému

svou modlitbou zas přišla na pomoc,

jak druhdy večer dítku ospalému? –

Hle, otcova též postava se blíží

s tím okem vážným – tamo sestry moje

zas živy jdou, jak poupátka dvě svíží –

tam druzi dětství – jiných podob roje –

Co chcete u mne, stíny milých hlav?

Ach, ano, vetchá rafij v tichém ruchu

již ocitla se na hodině duchů

a vstříc mi přichází ten vzdušný dav,

by uvítal mě na práhu své říše...

Jen ještě vteřinu – jen prstu tlak –

a budu vidmem sám – Již na mne dýše

mráz hrobový – jen vteřinu – tyk tak! –

tyk tak! – Již ustaň, ustaň, hrozné tikání! –

Či objímá mne šílenosti mrak?

Mně zdá se teď, že přímo ve skráni

mám ono kývadlo, že v mozku divém

sem tamo lítá poplašeným kyvem

jak srdce zvonu třeskutými tepy,

div horoucí mé čelo neroztřepí –