ZPĚVNÍK JANA BURIANA. (15. (NOVÝ ŽIVOT.))

Ó kniho stará, otevřít se bojím

tvé desky spuchřelé! Ach, ano, tady

mé krve stopa rdí se listem tvojím

a zde těch divých veršů pusté řady.

Jak děsný přízrak v paměti se budí

noc osudná, kdy smrtonosná kule

zde zamířila do zoufalé hrudi.

Však jiná byla tehdáž sudby vůle:

To srdce, které chtělo ztichnout, bije

a zdrávo jest a nový život žije.

Ty’s, kniho, byla zpovědnicí mojí

v tom těžkém zmatku, bloudění a boji,

v tom scestí života. Nuž, přijmi spolu

i poslední tu krátkou kapitolu.

Můj výstřel tehdáž sídlo žití minul,

však do prsou mi třeskl těžkou ranou

a mdloby hustý závoj na mne splynul. – –

Dál nejasné jen rysy v duchu tanou;

však jitrem jedním z toho polosnění

jsem probudil se zcela. Tikot známý

jsem zaslech’ opět, hodin starých znění

a zočil stropu domácího trámy.

Pak níž’ se pohled smekl, k oknu mířil.

Tam jako žhavý vlčí mák se pýřil

nad čelem jasně bílým šátek prostý,

v úhledných řasách věnče svěží tváře,

a kolem oblých ramen jitřní záře

po chudé roušce sila zlaté skvosty.

To Maruška tam, dcera staré Běty,

nad jakous prací seděla. Líc mladá

a ruměnná, ta jitřní záře, květy,

jež v okno tkala kořenáčů řada,

vše v obrázek se pojilo tak svěží

a jasný! Zdálo se, že na všem cosi

jak úsměv tiché veselosti leží,

lesk mládí zdravého, třpyt jarní rosy.

Já cítil velkou slabost; ale v duši

mně bylo volno, milo. V hloubi nitra

stín jakýs chvěl se jen, – jak člověk z jitra,

že sen měl strašný, neurčitě tuší

a při tom rád je, že se můry sprostil.

Týž pocit v duši pokojné se hostil.

Pak Maruška se přiblížila ke mně

a lék mi podala. Pod mojí hlavou

i lože na to upravila jemně

a těšila mne s lící ostýchavou.

Jak libá ukolébavka mi zněla

řeč její, sen zas na mé oči střela,

však nyní spánek tichý, volný, zdravý;

jen starou Bětu ještě v polospaní

jsem uviděl, jak vchází, jak se staví

nad mojí pelestí a ke mně sklání

svou hlavu sivou, vetchých tváří vrásky,

zrak plný tiché dobroty a lásky.

Tak mihla se ta líc; sen potom sladký

mně proměnil ji v tahy drahé matky. – –

Já slabostí byl poután k loži dále

a dlouho Maruška jak Marta pravá,

jak něžná sestra sloužila mi stále,

vždy plná péče, milá obětavá.

Děj zašlých dnů mi táhl sice hlavou

a v srdci ryla upomínka bolná,

však nebyla již zoufalostí dravou,

a s ranou těla hojila se zvolna.

Když poprvé jsem z domu vyšel zase

a procházel se sadem, vískou, polem,

kde všechno v májovém se smálo jase

a zeleň kvítím pestřila se kolem –

v té chvíli radost, touha žití nová,

již cele zvítězila nad mým bolem;

tu poznal jsem, co krásy vzácné chová

ta země, rodný luh, že v tomto vděku

dost nových slastí kyne, žal se ztrácí,

že najíti zde mohu tisíc léků

a nové štěstí v pilné, zdárné práci.

A když jsem zahradou se vracel domů,

tu kouzlo domova, sen dětství zlatý

v mou duši vpředla, hledíc květem stromů,

ta stará pavlač výminkářské chaty.

Tam stála Maruška; kol svěžích lící

jí hrálo jarní slunko laškující

a jakás píseň moravská jí zněla

ze smavých, čerstvých retů vonným vzduchem

a milá něha zpěvem tím se chvěla.

Tu jiná postava mi letla duchem,

jak lilie štíhlá, v jemné, divné kráse,

a srdce bolně sevřelo se zase.

Však rukou máchl jsem a pravil k sobě:

Již ustup, vidino! Tvůj přelud čarný

mé srdce zajal v idealní zdobě,

co skutečným se zdálo, sen byl marný.

V mé hnízdo nehodí se rajka cizí,

leč skromná prostá naše holubice,

byť neměla než lásku, srdce ryzí

a tiché cnosti domácí – nic více! –

Jen krátce připisuji: Měsíc tomu,

co z chaty, jež se třpytí v roušce nové,

jsem uved’ žínku do předního domu.

Jsem šťasten. S bohem, kniho! Práce zove.