ZPĚVNÍK JANA BURIANA. (16. (U KOLÉBKY.))

Sen křídly duhovými tebe

již halí

a pod řasou ti kmitá nebe,

můj malý.

Tvá ručka buclatá se vine

kol rolničky, jíž sen ti kyne,

rtík usmívá se blahodyšně

a zardívá se jako višně

plod zralý.

V té kolébce své prosté, malý,

spíš krásně,

jak by k ní hedbáv s nachem tkaly

své třásně.

Jak robě knížecí máš tady

svět nejkrásnější, zlaté hrady

a sladkou hudbu bájných zvonů,

jíž nezná žádný mistr tonů,

král básně.

Ó dřímej sladce na kolébce

té prosté,

kde anděl pohádku ti šepce,

můj skvoste!

Tvůj otec s polibkem se sklání

a žehnáním k té malé skráni

a sen jej obletuje blahý,

že v tobě dědic svaté snahy

mu vzroste.

Ty nemáš slávy poznat výši

a bědu,

pít rozmařilých slastí číši

a jedu,

ty nepůjdeš za zlatou hrudou,

za hlučným rejem, línou nudou:

Ty budeš tiché práci žíti

a hájit, šířit, zdarem krýti

lán dědů.

Ty budeš rodu, vlasti chovat

hrsť půdy

a zlaté plody vyluzovat

z té hrudy,

ty budeš potem svým ji smáčet,

však za to hrdě po ní kráčet

a vděků dost v ní najdeš vezdy,

jak mezi klasy modré hvězdy,

mák rudý.

Buď lidu skromným, prostým členem,

můj synu,

jen dobro ať je stále věnem

tvých činů!

Los tichých práce bohatýrů

ti spokojenost chystej v míru,

a nebe těš mne tvojím blahem,

než zdřímnu pod kostelním prahem

v lip stínu.