ZPĚVNÍK JANA BURIANA. (2. (STESK.))

Neveselo v jizbě šeré,

v okno vichr zimní pere,

na ledové květy metá

sněhového prachu houšť;

venku zaváta jsou pole,

stříbrem svítí větve holé,

na nich mračno vran se slétá,

a kraj širý bílá poušť.

V teskné jizbě o samotě

zahrabán v té zimní zlotě

bouře koncertem se bavím,

slyším drsných zvuků spor:

rota vichrů hučí v poli,

za píšťalu komín volí,

krouží s vytím pronikavým

dokola jak vlků sbor.

Vnímám divoké ty zvuky.

Noviny z mé klesly ruky,

jichžto zvěsti neveselé

zkalily mé duše klid;

mním, že v burném vichrů vání

slyším sterohlasé lání,

ono moře záští celé,

jímž je obklopen můj lid.

Nepřátelských vichrů dechy

trou se v jizby, rvou nám střechy,

však my dlíme v bídné mdlobě,

zhynul každý vzlet a ruch,

všichni hlavu krotce chýlí

bez života, ohně, síly,

všude pusto jako v hrobě,

vše jak venku zimní luh.

Na rtech leda trpké smání

nebo bledé odříkání,

valícím se kolkol bědám

hledíme bez činu vstříc;

šumí sice slova hojná,

moudrá, vtipná, vzletná, strojná –

já však jedno slovo hledám,

jedno slovo za tisíc.

Slovo jako čepel skvělý,

zkad by sršel hněv náš celý,

slovo jako hromu ránu,

slovo jako živý blesk,

aby vhouklo do dřímoty

trochu staré svěží noty,

vyplašilo z našich lánů

chabý klid a hluchý stesk.

Slovo kouzelné, jež náhle

vzpružilo by hrudi zpráhlé,

roztavilo ledu krovy,

zanítilo svatý žár,

sžehlo s duchů mdloby jíní,

strhlo mrak, jenž čela stíní,

a máj vykouzlilo nový

na ten zimní suchopár.

Po tom slově pátrám v duši,

naslouchám v té pusté hluši –

Marně! Marně! nezalehá

k mému sluchu odnikuď!

Jenom vichr venku vyje

divé svoje melodie,

metelice v okno šlehá

a stesk padá v moji hruď.