ZPĚVNÍK JANA BURIANA. (3. (ZIMNÍ PŘÍHODA.))
V okně pučí svlačec ledu.
Ve svůj tichý přístěnek
marně vzývám na besedu
zástup vážných myšlenek:
Z ohně ve praskotu dříví
slyším biče hlasný švih,
vidím vláti bílé hřívy
jako vichrem vzdmutý sníh;
divá zápřež bílých koní
bouří sněhu třpytný prach
a šperk rolničkový zvoní
s jejich čel jak na poplach...
Co ty stále, zjeve marný,
tryskem vlétáš do mých dum,
lákáš ve svůj okruh čarný
ducha k pošetilým snům?
Kniho, mezi listy tvými
pohrobím sen bláhový,
rozplyne se v matné rýmy
třpytný útvar sněhový.
Všední začátek – – Co zbývá
venkovskému medvědu,
když se z pusté jizby dívá
do sněhu a do ledu,
v nedělní když odpoledne
nuda k jeho boku sedne,
maně klesá z ruky kniha,
přátel kruh se duší míhá,
srdce touží v šumu, smíchu
zapomenout na trampoty?
Zabalíš se do kožichu,
v podkované vklouzneš boty,
k čelu stáhneš beranici
a pak chutě tápáš holí
ve tmách, sněhu, plískanici,
třeba přes hory a doly,
až okénko osvětlené,
s věncem chvoje opentlené
z těchto spoust se vynoří –
Tak mě zvábil metelicí
přátel kruh, džbán plnolící
do hospůdky v Podhoří.
Půlnoc byla, když mi polem
měsíc zářil v cestu zpátky
a já v zimní krásu kolem
hleděl jako do pohádky.
Sníh se přestal sypat s hůry
hvězdným hemžením se skvělo
nebe modré beze chmury
a zem dole jedno bělo:
zaváty jsou k nepoznání
všechny meze, dráhy, stezky,
nerušenou bílou plání
démantové hrajou lesky,
i led řeky pode strání
postlán liliemi sněhu,
jenom onde podél břehu
průsekem se voda šeří.
Jako sněžné víly bajky
řada vrb; na každém keři
svítí úbělové krajky.
Sítí křišťálů se zdají
větve hruší bezlisté,
kvítím z perel plápolají
snítky jejich stříbřisté –
vše se jiskří, září, plane,
všude třpyt a bleskot samý,
slavný mír nad krajem vane,
sníh jen chrupá pod nohami.
V tom slyš! polem zvonců znění,
karabáče svisty táhlé,
zvuky sanice – Však náhle
v bouř se klidné tony mění,
v poplach bije zvonců cinkot,
slyším řehtot, křik a řinkot.
Mračnem vydeptaných sněhů
jako zimy přízrak divý
pár tu koní bělohřívý
letí v nezkroceném běhu,
bleskem smýká přes závěje
malované panské sáně
k řece na úpatí stráně
tam, kde zrádný průsek zeje.
V saních zděšen muž se tyčí
prostovlasý – druhý padá
do závěje – oba křičí –
hle! i jakás žena mladá – –
Přiskočil jsem jako střela
a pěsť moje obří silou
v děsném trysku zadržela
zápřež saní zdivočilou.
Lázně v ledovatém toku
uchránil jsem pána z Borce,
který po dceřině boku
do svého se vracel dvorce
z pozdní jakés výpravy.
Dobře v luny bledé záři
zřel jsem obě postavy,
mládí květ a zvadlé stáří.
Starce znal jsem; jeho dceru
poprve jsem spatřil tady
v čarovábném pološeru.
Slaví pověst její vnady,
a co měsíc stříbrem jasnil,
zastínilo všechny chvály,
ač-li brach, jenž věčně šálí,
klamných vděků nepřibásnil,
které mizí v denním svitě.
Z kožešiny neforemné
právě vyhoupla se hbitě,
jasný motýl z kukly temné.
Do sněhu se v lehkém skoku
svezla s malovaných saní,
přivila se otci k boku,
objala mu šíji dlaní.
Dosud leknutím se chvělo
úměrné a štíhlé tělo
v sametu a krajkách zdobných,
v sobolině měkkořasé,
s leskem drahokamů drobných
na ramenou, hrudi, vlase,
které v jiskry skotačivé
měnily se při měsíci;
obličej v té záři snivé
podoben byl elfa líci,
ze stříbrných svitů tkané
noci kouzlem prochvívané.
Znal mě šlechtic. Tisk’ mi ruku,
vzdával díků slova vřelá.
Dcera jeho beze zvuku,
dosud bázní rozechvělá,
pohledem jen ke mně letla;
ač se pod obočím v šeru
kryla družná jejich světla,
přísahati chtěl bych věru,
že tam zasvítily jemně
nejkrásnější oči země.
Zatím vzadu ze závěje
vozataj se pracně sbírá,
k ukroceným ořům spěje;
ale dívku bázeň svírá,
váhá vrátiti se v saně,
až mi se rtů sklouzlo maně,
důvěru-li ke mně cítí,
že chci sám jí vozkou býti.
Dík mi vzdaly její hledy,
usedla hned bez ostychu;
ale žertem otec šedý
v srdečném jí káral smíchu:
„Můj ty bože! Nevíš ani,
co to tropíš, dcero zlatá:
na kozlík že panských saní
svedla’s arcidemokrata!“
Sedl k ní; vstoup’ kočí za ně;
já hvizd’ bičem v ostrém šlehu –
rozjely se pestré saně
jako loďka mořem sněhu.
Přes jiskřivou bílou nivu
u noh krásné dívky letě
snil jsem, že to krajem divů
jedu po neznámém světě,
ustrojeném v úběl samý,
stříbro, křišťál, drahokamy.
Rolničky pak rozpustilé
tak mi zněly sladce, mile,
jakby anděl, přeletaje,
zlatoperých křídel konci
rozechvíval snítky ráje
s perlovými květů zvonci.
Často v zimní krásné noci
sanicí jsem letěl svižnou;
ale tenkrát čaromocí
zajala mne nedostižnou:
byl bych letěl chutě k ránu,
byl bych letěl světa šíří
lehce po sněhovém lánu
jako po labutím chmýří...
Avšak tu již osamělý
s hustě posněženým krovem
Borecký se dvorec bělí
v hustém šiku topolovém;
pod střechýlů věncem skvělým
větvic ojíněných sítí
zámeček jak okem bdělým
ozářeným oknem svítí
vábně do zimního kraje,
návratu svých pánů ždaje.
Vřele děkovali znova;
zápřež na to šlechticova
dovezla mě letem domů;
ale zpátky každou chvíli
zřel jsem na skupinu stromů,
z níž vyhlédal zámek bílý,
až mi skryly hvozdy tmavé
světélko tam třepetavé...
Od té doby v moje snění
často sladkou hudbou vpadá
rolniček a podkov znění;
postavy té štíhlé vnada
ve stříbrném luny jase
myslí mou se kmitá zase,
dívčí líce něžné tvary –
vari, luzný stíne, vari!