ZPĚVNÍK JANA BURIANA. (4. (STARÁ BĚTA.))

V tom týdnu přibyly mně čtyři dlaně

a krky dva. Však dvorec stačí na ně!

Jak mění čas! V mé paměti tak živé

tkví obraz Běty statné; vidím zhusta

tvář její pěknou, smíchu zvyklá ústa,

s nichž slovo každé lapali jsme chtivě,

když na zápraží domu za soumraku

neb v zimě u praskavých kamen v koutku

nám bájila o princezně a draku,

perníkové chatě, o kohoutku.

S let dětských vyrůstala v našem statku,

jsouc chudé vdovy jedinačka dcera;

na kroku každém provázela matku,

jež u nás dlela z jitra do večera,

ve dvorci, v polích podělkujíc čile;

a když smrť náhlá rodičku jí vzala,

tu děvečkou se u nás dcerka stala,

a vzrostla v děvče statné, prostomilé.

Leč dělník mladý popletl jí hlavu.

Šla s mužem pak až kamsi na Moravu

a nic jsme o ní neslyšeli více;

jen časem v paměť stoupaly nám dětem

ty její věrné oči, dobré líce

a písně s pohádkovým zlatým světem.

Teď po toliku let se náhle vrací,

tvář samá vráska, vlasy zpola šedé,

pne ke mně ruce, zmozolené prací,

a s okem slzavým řeč tklivou vede:

„Již poznáváte sotva známé tahy

v té síti vrásek; též mé zraky mohou

jen z těžka ve vás, hospodáři drahý,

zřít hoška, jenž si hrával u mých nohou

a přítulně mi sedal na kolena.

Vy statný muž jste – v nejkrásnějším květu –

a já již zvolna s bohem dávám světu;

můj šedý vlas, má ruka zmozolená,

že trudů života i muk a pečí

jsem zakusila dost, vám nejlíp svědčí.

Zle dotkla se nás v dálce ruka boží:

muž trapnou nemocí byl poután k loži

jak Lazar mnohá leta: břímě všecko

tu spočívalo na mně, muž i děcko.

Však sílilo mě nebe – soucit znají

též lidé dobří v moravském tam kraji.

Než kdy smrť muži trýzeň ukrátila,

tu podivná mě touha zachvátila:

Ves rodná stále kynula mi z dáli,

ten kostel známý vídala jsem v duchu,

let mladých vzpomínky mně v srdci hrály

a zvony Třemšínské mi zněly v uchu.

Zpět domů, domů! přání srdce hnětlo,

tam žití ukončit, kde mládím kvetlo,

a k matce pak si lehnout v rodnou půdu.

Zde jsem a ráda lopotit se budu

za kousek chleba z domácího role –

jen k hrobu donésti to žití holé.

I moje Maruška již silná dosti

a práci zvyklá, vzrostlá v počestnosti;

i ta snad někde službu najde tady.

Můj první krok mne vede v tento statek,

jenž plný vzpomínek na věk můj mladý

jest minulosti drahé pozůstatek.

I ptám se vás – kéž v odvět: ano! dáte –

zda pro nás některou snad práci máte?“

Já pohnut – přiznávám se – hleděl na ni

i na dceř její, dívku líce smavé

jak libě rozvitý květ v záři ranní.

Půl vesela, půl v tísni ostýchavé

zde stála, hledíc na mne jasným zrakem,

tak plným života, tak svěží záře –

máj prosté duše stkví se v oku takém.

A mile slušel k růžím oblé tváře

ten šátek rudý s drobounkými kvítky,

jenž v babku svázán kolem uší splýval,

i jiné kroje moravského zbytky

v tom šatě prostém, halícím jí tělo,

jež mladou svěžestí a silou vřelo.

Já přijal obě. – Rozpaky mně pouze

byt působil; o místo byla nouze.

Tu „výminkářka“ poskytla mi radu;

tak zveme stavení za dvorem vzadu,

půl dřevěné a dlouhým věkem sivé.

Tam bylo hnízdo Burianů dříve,

než děd můj vystavěl si stánek nový,

dům z kamene, krov na něm šindelový;

však později, když statek nechal synu,

byt výminkáři skytla chata šedá.

A když pak osiřela smrtí děda,

chtěl strhnouti můj otec vetešinu

a za ni vystavět si chlévy větší.

Leč dílo odkládal, jat jinou péčí;

i platy různými se záměr hatil,

až otce do hrobu zlý osud sklátil.

Bych záměr vykonal, byl rozum radou;

přec váhal jsem. Mně líto v pravdě bylo

stěn, které vábívaly duši mladou,

v nichž na sta zlatých památek se krylo.

Já vzpomínal si dob, kdy klouče malé

mne do chatrče svedla každou chvíli

dvě okénka, jež lemoval pruh bílý,

k té pavlači tam, stářím počernalé,

jež prohlédala listím starých stromů;

jak rád jsem na ní u dědečka stával,

když ku podobě něžných bud a domů,

sám dítě z pola, pilně vyřezával

klec rozmanitou pro družinu ptačí,

jež visívala řadou nad pavlačí;

jak rád jsem sedal ve světnici skromné

u nohou babičky, jež pestrou cetu

neb malý pamlsek vždy měla pro mne;

jak plesal jsem, když truhlu plnou květů

a ptáčat malovaných otvírala,

v ní směsí strakatou se probírala,

a křížky ukazujíc, uschlé vínky,

k nim družila let mladých upomínky,

neb starodávné vyjímala šaty,

jež plny byly varhánkův a stužek,

i navlečených mincí řádek zlatý,

jímž kdysi v kole vyfintěných družek

se pyšnívala ve sváteční zdobě –

ty zkazky, trosky zapadlého světa,

jenž mile zářil v její mladá leta

a spočine s ní navždy v temném hrobě.

Vždy ku předu! zní stále moje heslo

a neváhám, kde rozum s citem velí,

by před novotou zdárnou staré kleslo.

Leč tam, kde nové k boření jen čelí,

kde pro vrtochy jen či hrstku zlata

vnuk chladně kácí díla píle pracné,

jež předkům byla milena i svata,

kde s býlím škodným ničí květy vzácné

a z trosek svatyň bídné krámy staví:

tam, nevěřím, že sídlí pokrok pravý.

Když s otcem jako hoch jsem jezdil k městu,

vždy z daleka již hrdou, štíhlou věží

nám stará brána vyhlédala v cestu;

jak šedý hrdina, jenž vnuky střeží,

tu s cimbuřím a střechou jehlancovou

se týčila před tlupou domů novou.

A když jsme přijížděli k městu blíže,

líp jevila nám rozvětralé rysy,

směs ozdob kamenných a zbytky mříže,

jež spouštěla se na obranu kdysi;

pak viděti již bylo sošky šedé

a slabé stopy maleb; bystrým okem

jsi četl na výstupku písmo bledé,

jmen proslavených řadu s dávným rokem.

A když vůz projel začernalou branou,

tu dlouho ještě v ulic čilém ruchu

stín věže vlál mi hlavou zadumanou

a vidma velebná mi budil v duchu.

Ta hrdá stavba přetrvala věky

a slavně odrazila v divném čase

snad tisíckráte útočníků vzteky,

až za dnů, slonících se v duchů jase,

ji skácel rýč a špičák prosaický:

Kdys města otcové se sešli v radu

a shledali, že kolos romantický

je vozům obchodníků na závadu.

I klesl umělecký výtvor dědů,

jenž vypravoval slavné vlasti děje –

leč zato v město moderního vzhledu

teď kramářům vchod pohodlný zeje...

Tak mizí zbytky staré krásy všude

a zašlé síly, malebnosti sledy;

vnuk třídí cety střízlivé a chudé

neb skvostů zděděných jen odlesk bledý.

Ať rozum nad pokrokem vědy jásá,

cit poesie odstrčené želí

a vřavě zištné ustupuje krása.

Snad ještě zhaslých září odraz skvělý

sny pěvců krášlí jako západ nebe –

však pohleď do života kolem sebe,

co z oněch lepot bývalých tu zbývá!

Šat, kraj i lid – vše střízliví a bledne,

vše zvolna v matnou jednotvárnost splývá,

a svět-li z toho scestí nevybředne,

jen z upomínek vnuci žíti budou

neb umrou spíše nekonečnou nudou.

Kam zavedly mě babiččiny šaty

a vyřezaná pavlač staré chaty!

Snad směšné jest, že stavbám věky tmavým

tu vetchou drobotinu po bok stavím;

však ač věc malá jest, mne jímá přece.

Vděk milý, příbuzný k mé duši dýchá

z té prostičké a sešlé předků klece,

v ní duch můj šepot srdcejemný slýchá:

„Přej žití starušce, jež ve svém klíně

tři pokolení v žalu, štěstí kryla,

přej žití opuštěné sirotině,

jež jediná tu ze svých sester zbyla,

sníc nad milými troskami a hroby,

zvěst šepotajíc minulého děje

a teskně hledíc do přítomné doby,

jíž nerozumí, jež se babce směje.“

Nuž, ano, zůstaň! Dopřeď staré báje,

nechť lepší zisk by daly nové stáje...

Jest arci bědná, spustlá. Tráva hustá

jí z jara na zápraží ssutém vzrůstá

a prošlapaný práh se mechem zdobí;

zeď oprýskaná bortí se a drobí;

co ze dřeva, to červotoč a plíseň,

ba z vyhnilého rohu leckde tyčí

svůj řasný terč jak pavučiny tříseň

na tenkém hloubku houba trpasličí.

Zde v pustém okénku mříž rezem krytá,

tam svislý, prázdný rám se větrem klátí,

a v nitru jenom veteš rozmanitá,

směs braku různého a hamparátí.

Tu pavlač shora, podpory a trámy,

i stupně dřevěné, jež vzhůru vedou,

věk dlouhý oděl v barvu tmavohnědou

a pokryl hustě ranami a šrámy,

vše zbrázděno je, zryto červotočí

a praská hrozivě, kam noha kročí.

A v ohražení zvětralém i kusém,

jež hustě kolem pavlače se vilo,

z prkének, vyřezaných s prostým vkusem

do sloupců podoby, jen málo zbylo.

Kde nad ním houpaly se domky ptačí,

teď pavouk upřádá své lehké sítě

a stříška shůry zčernalá se mračí

nad srdcem, vykrojeným v temném štítě;

již sotva přečteš vespod písmo stmělé,

rok stavby, jméno pána, zbožné přání:

„Chraň, Bože, toho domu bydlitele!“

Po střeše doškové mech bujný stele

své kypré koberce: tu zeleň svěží,

tam pěknou hněď. Čáp vetchý komín střeží

té střechy ubohé; čas proti blesku

jí hustě zavil hřeben do netřesku.

Tak stará chalupa se jeví v letě.

Leč za dne onoho, kdy v jejím nitru

jsem vykazoval bydlo staré Bětě,

sníh na těch doškách zářil v zimním jitru

a krápník ledu pochmúrnému štítu

dal náušnice křišťálových třpytů.

Je malá světnice tam za pavlačí,

kde děd můj s babičkou své sídlo míval,

jak v tichém hnízdě sivý párek ptačí.

I já tam, studentík, jsem hostem býval,

když zlaté prázdniny mě vedly domů.

Tam nad knihami veršů hlavu chýle

neb snivě vyhlédaje v zeleň stromů,

jsem prožil mnohé utěšené chvíle.

Tam stará Běta teď se usadila

se svojí dcerou. Byl to přínos chudý:

dva uzlíky a truhla všeho všudy.

Však jejich truhla ku podivu byla

té podobna, z níž babiččina ruka

kdys vynášela poklad zašlé doby

před oči dětské žasnoucího vnuka;

i zde jsem spatřil tytéž prosté zdoby

na bocích truhlice a těžkém víku:

o závod s duhou byly rozsypány

kol kolem pestrobarvé tulipány

a roje nevídaných mandelíků.

Já trochu nábytku jim přidal k tomu

a ruch se vrátil siré do světnice (

Tak z dálky přilétly do mého domu

ty chudé ženy jak dvě vlašťovice,

a myslím věru, do našeho kraje

že přinesly též první jara tuchu:

Led proudem uplynul, sníh v poli taje,

jas rozhostil se v otepleném vzduchu

a trhlinami šedé zimní chmury

k nám shlíží modro čarokrásné shůry.