ZPĚVNÍK JANA BURIANA. (5. (BORECKÉ PANSTVO.))

Byl krásný den. Zrak těkal nenasytně

po modru čistém, jevícím se třpytně

par oblakových potrhanou směsí

jak azurové řeky, plesa, tůně,

jež vroubí břehy mlhové a tesy.

Ruch tajemný hrá v těchto mlžin lůně,

je trhá, třepí v rozmanité stvůry –

to nejsou zimní mrtvé, těžké chmůry,

než chaos oživených lehkých stínů,

jež plesně tančí po nebeském týnu.

Ni barev nejsou smutně jednotvárných,

než hrají do běla i ruda, siva,

ba do zlata v polibcích slunce žárných:

i jarní nebe zdá se jako niva

šat sobě nový s jasších barev plésti

a fialkami, sasankami kvésti.

Vzduch prohřátý se plní smavým světlem

a písněmi. Vše k životu se hlásí

na mladém luhu, chudobkami zkvetlém,

kol kolem jako smaragdové pásy

kraj ozdobují pruhy setby mladé

a černají se čerstvě zryté líchy;

kam vyjdeš za ves, trávník zvučí všade

her dětských vřavou, popěvkem a smíchy.

I člověk jakby mládnul s vesnou kraje,

šíř’, volněj’ stele křídla svého ducha,

v něm klíčí naděje a štěstí tucha,

i fantasie povzlet luzněj’ hraje,

svět něžných tvarů, svěžích barev plodě,

jak odlesk jarních květů v jasné vodě.

Já do polí si vyšel a pak maně

kol háje k Borecké se stočil straně.

Tam na rovince prostřed luk a polí

dvůr šlechtický se bělal pod topoly

a vzadu modralo se pásmo chlumů

výš’, výše stoupajíc až k mocné hoře,

jíž na temeni z porostlého rumu

věž sivá strmí v nezlomeném vzdoře.

Já přirovnal hrad onen k sídlu dole

a k minulosti dávné naši dobu:

Tam v rozvalinách čtyři stěny holé

nám posud jeví bohatýrskou kobu,

kol kolem řada výklenků se hloubí,

nad každým znak, jejž nápis český vroubí,

vybledlý nápis rytířského jmena –

jsouť napsáni zde řadou hradu mani,

jimž ve výklencích byla upravena

zvlášť pro každého čestná schránka zbraní.

I jméno Boreckých zde v řadě psáno;

to jmeno kdysi slavným zvukem znělo

a mnohdy tam se v šiku prvním skvělo,

kde velké dílo české vykonáno –

Leč za dob našich? Chabé plémě vnuků

jak matná bludička ve hvězdném shluku

ve sboru šlechty vznešenější mizí

a mluvou, duchem, snažením je cizí.

Kdes’ česká šlechto? Zrak tě marně hledá.

Kam zapadla jsi? Kde tě kraj náš hostí? –

Ty’s pouhý přelud, upomínka bledá,

vrak utonulý v moři minulosti,

stín, který s černých cimbuří se chýlí

a větrem nočním v rozvalinách kvílí;

tvé stopy břečtan s kapradinou kryje,

tys’ na vždy klesla pod kamenné desky,

v nichž kolem znakův omšených se vije

již sotva zřejmý slední nápis český.

Tys mnohdy metlou byla prostým davům

a leckdy cizím kořila se mravům,

však přece bylas’ českou – na tvých hradech

hřměl hlahol český v poradě i kvasu

a ze rtů děvic ve tvých pyšných sadech

zněl písní roven slavičímu hlasu

a na blankách, jež uctivě jsi četla,

zdob zlatých síť kol českých slov se pletla,

um tvůj, tvých skvostů zář, tvých mečů blesky

před světem slavily též národ český.

Leč nyní? Zapadla jsi beze sledu.

Co českou šlechtou doposud se zove,

ni krůpěje víc nemá z krve dědů, –

jest cizí nám to pokolení nové.

Byť česká hesla ryli do svých štítů,

dum českých nemají a českých citů,

dech cizoty z jich krbů skvostných dýše,

náš jazyk psancem v jejich komnat pýše,

neb milostivě trpěn v kout se tlačí;

jej leda lámou pro volební schůze,

v něm spílají svým podkoním a lůze.

K jich prahům darmo česká Musa kráčí

a kniha česká u nich bílou vranou;

jen k cizím ideálům láskou planou

a cizí chválu nade všechno cení –

Ba, šlechtu máme... ale českou není!

V těch myšlenkách jsem blíže k Borci kráčel,

však zvolna jinam jejich proud se stáčel:

V mém duchu vynořil se úběl sněhu,

svit luny, zápřež saní v divém běhu

a krásná dívčí tvář jak elfa líce –

S té chvíle dívku nespatřil jsem více,

však duch můj obrys rozkošného těla

si často spřádal z měsíčního běla.

Tak dostihl jsem šlechtického sídla.

Ten drobný zámek copového slohu

od hlavní budovy dvě nižší křídla

pne v obě strany s vížkou v každém rohu.

Krov sedlový má žlábkovitou střechu,

báň malá uprostřed a nad ní hraje

na slunci hvězda z červeného plechu;

tak zdobena i dvojí vížka s kraje.

K zámečku dvůr se tulí s malým sadem,

než dosti půvabným, a na vše strany

od sídla toho kolikerým řadem

mohutné topoly přes luka, lány

se rozbíhají, k lesům vůkol míří,

jak ode hvězdy paprsky se šíří.

Vše září slunka lahodnou se smálo:

Zde pod římsami fantastických forem

sklo družných oken jako v ohni plálo;

tam pestře usmíval se nade dvorem

stan malovaný holubího kůru

nad kůlem svým – jak pohádková sídla

na dlouhé ptačí noze čnící vzhůru –

kol modrým vzduchem hrála sněžná křídla.

Svůj laloch purpurový mezi vraty

nadýmal zlobný krocan; za ním tiše

dav perliček se hrnul kropenatý;

páv na pavlači rozestíral v pýše

kruh čaroskvoucí nádherného chvostu –

Vše zdá se plno vzácných zdob a skvostů.

I ze sadu železných vrátek mříží

již mladé jaro smavě povyhlíží:

Tu keř již oděn do zeleni nové,

tam snítku aspoň pupence mu kryjí

půl rozpuklé, jak něžní motýlkové,

když ponejprve k letu porozvijí

křidélka smaragdová; svěží tráva

již bují kolem záhonů; a vzadu,

kde špalír plazivý zeď obetkává,

již prvních květů vidíš skvostnou vnadu –

jak hvězdy nachové jich červeň živá

se odráží od šedivého zdiva.

Já dumavým to všechno přehled’ okem

a chtěl se vrátit z volné toulky domů;

leč k místu připoutal mne příštím krokem

zjev dívky pod rašící tlupou stromů.

Ta postava jak lil’je jemná, štíhlá,

jež v oné noci před pohledy mými

ve svitu luny magickém se mihla

nad sněhem, ledem jako kněžka zimy.

Teď vesny libou kněžicí se zdála

v tom sadě, nad puky a nad poupaty;

zář slunka smavého jí v líci plála

a lehké, světlé, pestrobarvé šaty

kol těla, pučícího svěží vnadou,

jí zářily jak z jarních květů tkány,

jak věnčily by královnu svou mladou

narcisky, violy a tulipány.

Do písku stezky noříc lehké stopy,

jde zvolna, zraky v jakous knihu klopí;

však za ní vynořil se otec šedý

a na mne padly bystré jeho hledy.

Byl marný pokus uchýlit se stranou.

On ze zahrady vyšel spěšným krokem

a ruku podávaje v uvítanou,

slov přívětivých zval mne rychlým tokem,

ač z vady různé snadno bylo hádat,

že není zvyklým český hovor spřádat:

„Pan Burian! A chtěl snad ledabylo

náš dvorec minouti, kde v srdce dvojí

to jmeno písmem vděčnosti se vrylo.

Ó vstupte! Přejte mně i dceři mojí

vás opět pozdraviti pod svým krovem

a volněji než v oné zimní noci

vám znova vřelým poděkovat slovem!“

Což činit? Byl jsem lapen bez pomoci.

Pán z Borce vlídně do sálu mě vedl,

kde vstříc nám přicházela jeho dcera.

Zrak její ke mně s překvapením vzhledl,

duch zdál se sbírat z upomínek šera

mé tahy poloznámé; však jen chvilku

tak zpytovala mojí líce tvary

a zrak jí zasvit’, krev jí stoupla k čílku,

než dořekl mé jméno šlechtic starý.

Já neslyšel, co promlouvaly ke mně

rty rozkošné; jen jejich rubín drahý

jsem viděl, zubů sníh a něžné tahy,

jež červánkem se obestřely jemně;

jen hudba slov, ne smysl, v duši vnikla

a zvonila mi jako zlato ryzí,

ač jevil přízvuk, barva neobvyklá,

že také jí řeč naše zpola cizí.

„Nuž dále!“ pravil šlechtic. „Pojďme sadem.

Ten arci málo k pomeškání zove

i prostřed máje, neřku v jaře mladém,

kdy jedva zeleň z pupenů se klove.“

Kol prázdných záhonů jsem kráčel s nimi.

Tu ještě semtam ve slaměném hávu

keř vzácnější snil těžký spánek zimy

a zřídka jenom kvítek pestřil trávu.

Však uchvátil mne přelud. Náhle kolem

houšť bujná vzpychla po záhonu holém,

směs nejkrásnějších květů přebohatá:

mák plný, pivoňkové nachy žhavé

a lilie tu bělostná, tam zlatá,

zde mečík hrdý, macošky tam smavé,

sta růží, mnohobarvé tulipány;

a stromů, keřů nejvzácnější druhy,

hvězd bílých, rudých šperkem obsypány,

své větve skláněly v ty vonné duhy...

Když přelud minul, udiven jsem zíral

na prázdnou zemi, v záhon jedva zrytý,

i zdálo se mi, že ty prchlé třpyty,

ty svěží, rozmanité barvy květů

i s vonným dechem ukryly se v letu

v šat onen světlý, jehož lehké řásy

zde ladně splývaly kol dívčí krásy.

Před zámečkem, kam šlechtic vedl hosta,

kruh záhonů byl, plocha stromů prostá,

v níž uprostřed, kam jako ku ohnisku

těch záhonů všech sbíhaly se cípy

a stezky, plné žlutavého písku:

čněl mohutný trup věkovité lípy.

Jí rozdrtila hlavu rána hromu

a větve poslední jí dávno spadly,

v prach obrátil se vnitřek věkem schřadlý,

jen dutý peň zbyl velebného stromu

a stal se hříčkou malicherné doby:

Vrch uťatý mu střecha z kůry zdobí,

mech vecpán do skulin a dole z předu,

kde dříve štěrbina již zela šírá,

teď branka úhledná se otevírá;

i vnitřek nabyl příjemného vzhledu,

byv ohlazen a zkrášlen různou tretou,

i tapetou kol pokryt zlatokvětou,

též obrázků tam nalepeno dosti,

číš s květy kyne nad okrouhlým stolem,

i pro tři židle ještě místo kolem –

toť skrýše tichá, plná útulnosti.

Tak v altán změněn sadu za okrasu

ten šedý, ubohý vrak dávných časů.

„Hle, přece rarita v mém sadě malém,“

pán domu řekl v úsměvu. „Ó věřte,

toť důstojný je stromů Methusalem.

Jen pohleďte a šířku jeho změřte!

Jen vizte jeho vrásky, jizvy steré,

ty divné runy minulosti šeré!

Snad vyrůstala před mnohými věky

ta lípa v šeru posvátného háje

a zasléchala ještě žreců báje,

když pěstovali její mladé vděky,

by poskytla své husté rozvětvení

kdys bohům za trůn, za řeč listů chvění –

Ó čeho dočkala se smutná k stáru!

Teď v prsou jejích za letního žáru

nám ku svačině kyne všední káva

neb samovar – Tak hyne všecka sláva!“

„Žrec u kmenu té lípy sotva sedal,“

já promluvil; „však pamatuje asi

věk nejeden, snad ještě ony časy,

kdy lev náš hrdě volnou hlavu zvedal,

kdy mocnou rukou vítězný duch český

ryl ještě svoji slávu v dějin desky.“

Zrak jeho bystře proti mému vzplanul,

on chvíli váhal, než se ozval znova

– dech sarkasmu tou řečí ostře vanul –:

„Ó jistě trup ten upomínky chová

z té velkolepé, přepamátné doby,

kdy kalich husitský se krví kouřil,

neb z časů těch, kdy přes rumy a hroby

let slavných třicet démon války bouřil.

Z dob oněch úžasných, kdy zápal víry

v tůň krve bezednou svět vrhal šírý.

Teď zápal minul. Jiný prapor vlaje:

Teď jazyk! národnost! je heslem seči,

teď člověk na člověka soptí, laje,

že jinde zrozen, jinou mluví řečí.“

Hrot jeho slov mě nutkal k odpovědi.

„Zrak arci s děsem v zašlé boje hledí,

jež rodila tůň fanatismu žárná;

leč z víření těch krvorudých mraků

nám vyzářila hvězda blahodárná:

to volnost svědomí. Tak z pustých šlaků,

jež nyní výheň plamenného sváru

kol kolem vrhá, kdysi lidstvo vznese

kov ryzí, skvoucí, spanilého tvaru,

zvon velebný, jenž zahřmí v božském plese:

Smír národů! Pak v družném obejmutí

z nich každý bude ctíti druha snahu

a žádného zlý soused nepřinutí

svou řeč, svou bytost bránit proti vrahu.“

My za té řeči došli lípy duté,

ji obešli a postanuli maně

u branky její šíro odemknuté,

jež měla veřej na zevnější straně

tak obalenu korou barvy stejné

i podoby, tak zcela upravenu,

část přirozená jakby byla kmenu;

a když se zamkla, tu jak dvéře tejné

tak přesně vtělila se v obvod stromu,

že – třeba z blízka – sotva přišlo komu,

by pochyboval o celosti kmene.

Teď do útroby lípy otevřené

pán domu vstoupil. Rozšklebenou ranou,

jež po vyhnilém suku ve pni zbyla,

i branky otvorem se záře lila

v ten altán podivný. Na křeslo stranou

tam šlechtic used’ při okrouhlém stole,

mně vlídně kynuv na protější sesli,

co zatím venku v záhonovém kole

šlechtičku sem tam nožky čilé nesly.

„Hle! rázem skřížili jsme zásad meče!“

řek’ staroch s úsměvem. „Mně trudno vskutku

svůj v pochvu zaraziti v půli seče –

než líp’ zde venku dobojovat půtku.

Řeč – ano, řeč! Ta různost jazyková –

co zla dvé těchto slůvek v sobě chová!

Ach, sjednocení výš by lidstvo vzneslo,

než tušit můžem’ v této trudné době,

kdy plemen svár je malicherné heslo.

Ó moje fantasie líčí sobě

ten obraz barev nejluznějších pelem:

a všechno pojí v jeden tábor bratří,

kde velká myšlénka, jak sletla na zem’,

od pólu k pólu všem se sdílí rázem

a každý krásy květ všem stejně patří;

boj plemen minul; všechny lidstva síly

jen k jedinému svorně pnou se cíli;

chrám všelidskosti vztýčen v božském jasu,

jenž z dálky svítal prorokům všech časů – –

Váš úsměv praví: Fantasie čirá!

Vím dobře sám: Toť pouze snové zlatí,

jichž splnění se v nedozírnu tratí.

Přec v duše hlubinách mi trůní víra,

že k této metě, nechať spoustou věků,

krok člověčenstva stále bude veden,

že vyplní se kdysi v předaleku:

Buď jeden ovčinec a pastýř jeden!

Vždy k jednotě duch tíhne, různost hmoty

vždy harmonicky ladí do jednoty.

Nechť zrakům přítomnosti nedohledna

ta meta jest: přec jeví všaké děje,

že vůdčí páskou myšlenka jim jedna:

Co slabé, s mocnějším se spojit spěje,

vše drobné vtěluje se v celky větší,

vše touze po sloučení lidstva svědčí,

toť zákon dějin, vzdory nepomohou,

je pokrok zdeptá pod železnou nohou.“

Já starci odvětil: „V tom opak pravý

sen o budoucnu před mé oči staví

a tucha utkvělá. Kdo pravdu tušil

z nás obou, stěží věky věků poví.

Krok časův arci mnohý útvar skrušil,

leč jinde vykouzlil zas útvar nový.

A jestli někdy zdálo se, že stárne

duch světa, tvůrčím vírem unavený,

že syt je nekonečné forem změny

a k jednotě se chýlí chudotvárné –

to býval jenom odpočinek malý

a brzy děje lidstva mladým jarem

zas bujně zkvetly sterým novým tvarem.

V šat pestrý život všeliký se halí

a znakem jeho rozmanitost, změna;

kde chudnou tvary a kde barvy blednou,

tam číhá blízko smrt – Snad ztrne jednou

tak země naše, zbledne umrtvena...

Však my chcem’ žíti – –“ Argumentů řadu

v tom přetrhla mi šlechticova dcera,

jež k lípě vrátila se z toulky v sadu,

hrsť květů nesouc. „Rozkvetly nám včera

na jednom záhoně ty květy časné.

Hle, hezoučké ty hvězdy modrojasné

jak milé jsou! I vůní sladkou dýší.

Ta kytka oživne v jich modrém lemu;

ten lazur ještě scházel k barev sněmu,

on půvab celku ku podivu zvýší.“

Jak děcko sobě libujíc v tom díle

ty hvězdky přidávala prstem hbitým

kol do kola ku květům rozmanitým,

jež vyhledala sadařova píle

z lích nejdřív probuzených v jarním dechu

neb ze sklenníku panstva pro potěchu;

jich kytice tu stála prostřed stolu

ve třpytné, zdobné číši z karneolu.

Však otec její rozesmál se pravě:

„Hle, nevědomky, odpůrce můj milý,

vám pomocnice přišla v pravou chvíli,

by svými kvítky dotvrdila hravě

ty vaše theorie trochu šedé

o pestrém životě a smrti bledé.“

Zpod páže dívčí, po květech se pnoucí,

vypadla kniha, samet kol a zlato;

já zvednuv ji a hledě v desky skvoucí

jsem „Schiller“ maně pravil. Šlechtic na to:

„Ó jméno drahé! Jeho pouhým zvukem

spor denní prchá se svým pustým hlukem

a duchu svítá ideálů říše,

kde v čisté výši, krásy na výsluní

vzduch ryzí lidskosti hruď blahá dýše

a nekonečná harmonie trůní.“

„Rád před geniem velkým kloním hlavu.

Leč vizte,“ děl jsem, „jak i poesie

sto barev tká si do vládčího havu

a z pestrých blesků korunu si vije.

Jak pěvec létá končinami všemi

od alpských jezer ku sekvanským břehům,

od skotských hor až po Adrie lemy,

od růží Granady až k ruským sněhům,

by oděl světlé ideály svoje

ve třpytnou duhu rozličného kroje!

Črt, barev různost poeta vždy volí –

a v naší době, kdy zem v šedo splývá,

rád utíká se v tiché, skryté doly,

kde pestrá stopa minulosti zbývá!...

Však ducha meč se nehodí mé dlani.

Jsem prostý rolník, neznalý těch zbraní.

Jen vím, že důvtip žádný neudolá

ten mocný cit, jenž z hlubin duše volá:

Čím jsi, tím zůstaň! Chraň, co tobě svato,

co poutem lásky s bytostí tvou spjato;

máš národ svůj; ať slabý je a chudý,

onť drahým tobě, buď mu věren všudy.“

Tak zavolal jsem, rozjařen svým citem,

a k očím vzhléd, jež jako zraky laně

v líc moji nořily se s dumným třpytem

a setkavše se s mými nečekaně,

hned prchly v hedbáv řasy třepetavý,

an čelem, lící nach se rozlil tmavý.

Pán domu pravil: „Rolník prostý – díte?

Ten výrok skromný obsahem své řeči

sám, pane drahý, nejlíp vyvracíte.

Než, ano! Ustaňme již v marné seči,

jež nejméně se hodí k této chvíli,

kdy prvně práh můj host přestoupil milý.“

Pak do zámku mě vedl. Na chvilenku

tam paní domu přede mnou se kmitla,

až dosud krásná, ač jí pod čelenku

již mnohá nitka stříbrná se chytla,

královně rovna v rouše drahocenném.

Ret vyhrnujíc nad mým všedním jmenem,

jen spěšně hrdým zrakem obhlednula

mou postať plebejskou a šat můj prostý

a jedva majestátním čelem hnula,

jež obklopeno blýskavými skvosty

bez vrásek zářilo jak čistá blána,

v níž jenom sláva mnohých předků psána.

Dost bylo nádhery v tom zámku malém;

mne oslnily zdoby komnat drahé,

ten brokát, hedbáv, řásné listy palem,

z nichž zářily soch řeckých krásy nahé,

ty kožešiny pestré dolem stlané

a lustry z křišťálových lesků tkané.

Jak vzácný květ svou plnou krásu jeví,

jsa vetknut v úbělovou vázu skvělou,

tak zjevily mně rysy sličné děvy

v tom třpytu teprve svou vnadu celou.

Ve hravých odlescích těch vůkol září

jak v živlu spřízněném se luzněj’ chvěla

hra něžných linií v té krásné tváři

a jemné tvary štíhlounkého těla,

jež hlatí zrcadlovou zachyceny

tu z té se nořily, tu z oné stěny.

Ji všechen rozpak opustil té chvíle,

ret usmíval se v laškujícím slovu,

a posléz’ vyloudily prsty bílé

ze třpytných kláves hudbu Mozartovu.

Jsem členem rodu, který mnohé věky

žil v tuhé práci na zděděném lánu

a znal jen vesských jizeb skromné vděky;

jenž kloně šíji v těžké jařmo pánů,

jen plaše nahlédal v jich síně skvostné,

jen bájky o nich spřádal v mysli sprostné –

Já první vzlétl do jiného kraje

ze skromné vísky, ze hnízdečka dědů;

však také tam, v tom šumném města středu,

jen z pola pronikl jsem pyšné taje

těch domů hrdých, v jejichž okna skvělá

jsem z podkroví sesílal pohled snivý,

kde studentíka fantasie smělá

zář tkala báječnou a světa divy,

až i ten výtvor obraznosti zbledl;

a když jsem za pluh v dědinu se vrátil,

mrak nepaměti luzná vidma schvátil.

Leč v nádheře těch komnat znova vzhledl

sen prchlý na mne pohádkovým zrakem

a žhavou tužbou prochvěl prsa moje,

dny prošlé zahalil mi nudy mrakem

a loudil k vlnám opojného zdroje –

jen jednou ať tou vlnou ret se zvlaží,

ten doušek celé žití práce zváží!

A v to jak zlaté ptáče z větví zkázky

mi pěla hudba rozkoše a lásky

z pod útlých prstů, které v tanci hbitém

lehounce hopkovaly přes klávesy,

jak za měsíce lesním nad pažitem

když zástup elfů slaví vzdušné plesy.

Tou hudbou zmámen, v poutech sladké mdloby

jak v opojení kouzelného vína,

jsem hájem, plným sasankové zdoby,

za soumraku se vracel do Třemšína.