ZPĚVNÍK JANA BURIANA. (7. (SETKÁNÍ V HÁJI.))

O dni, buď veleben, buď navždy vryt

v mou paměť blaženou tvůj zlatý třpyt,

tvůj vlažný jarní vzduch, tvůj blankyt čistý,

jenž shlédal na mne zelenými listy,

tvých fial vonný dech, tvých tůní jas,

tvých mušek shon, tvých kosů libý hlas,

jenž hymnem jásajícím opěvoval

ty rajské chvíle, které’s pro mne choval!

Když nyní dávno v zamodralý bor

tvé slunko smavé kleslo za obzor,

a v nachu, zlatě na večera práhu

jsi skončil důstojně svou skvělou dráhu;

když jarní noc již vystřídala tebe,

hvězd rojem věčným zažíhajíc nebe,

a já zde v těsné jizbě zmaten zírám

na vetchý zpěvník, péro v prstech svírám,

jež pokouší se darmo v chudé řádky

cit zahrnouti nevýslovně sladký:

tu váhám uvěřit, že tolik štěstí

dnem jediným se může na zem snésti,

tu strach mne jímá, nejkrasší mých dnů,

že’s pouhou stvůrou čarovného snu.

Já bloudil svěží zeleností luk,

v níž zkvetlým blatouchem se vily stružky,

jak stříbrné se zlatým krajem stužky;

vrb nakřivených, statných olší pluk

táh’ středem lučin kolikerou řadou,

jak potoku by strážný průvod skytal,

jenž províjel se hustou travou mladou

a nad nímž vážek modrolesk se kmital.

A zářným sněhem kvetoucího sadu

mlýn šedostřechý prokukuje vzadu,

svým pilným kolem zveseluje dol.

Dál za ním krásný lupenatý les

vše halí údolí a stráně kol

v bříz, buků, jasanů a habrů směs.

Tam hustším bylinstvem se potok šatí

a leckde pod zeleným sítin tlumem

a listův okrouhlých se zcela tratí,

že tichým jen se vyzrazuje šumem.

Most vetchý z kmenů březových a latí

je minulosti svědkem zádumčivým,

kdy háj ten upraven byl parkem divým.

Teď stezky zarostly a není vzdechu

po stolech kamenných a lávkách z mechu

kde asi mnohdy zníval šepot sladký.

Zbyl ze všeho jen můstek onen vrátký

a gloriet výš stráně na záhybu,

jenž podobu má obrovského hřibu;

kdys výhled skytal do širého kraje,

leč nyní zarost’ kol do kola houští,

že zraky z šeré skrýše nepropouští,

sám po krov oblý v haluzích se taje.

Kol něho chodívám po stezce stinné,

již sotva vidné v bujném křovin shluku,

na místo drahé pod skupinou buků,

zkad výhled na lán Borecký mně kyne.

I dnes tam noha nedočkavá spěla,

než blízko hřibového pavilonu

jak ztrnulá na mechu poutkvěla.

Hled pronik’ lupenů a větví clonu

a spatřil na sedátku, které vroubí

kol kolem stvol té gigantické houby,

tu, o níž ve dne v noci snívám s touhou.

Den zvědavý sem v úkryt polotmavý

vnik osamělou zlatou světla prouhou

a gloriolou věnčil krásu hlavy,

jež k otevřené knize nachýlena

svůj profil jevila mi divujemný.

Houšť měkkých vlasů volně rozptýlena

kol skláněla s ní mnohý prsten temný,

an klobouček jak hříčka roztomilý

sňat odpočíval na sedátku stranou;

kol něho zlaté primulky se vily

s viólek zdobou čerstvě natrhanou.

Klas bělozářky svoje hvězdy sněžné

za hříčku poskytoval ruce něžné.

Snad přece blízkým vyrušena krokem,

zrak pozvedla. Já v tom již před ní stanul.

Tu lehce vzkřikla, s lávky vzletla skokem,

nach broskve dozrálé jí v lících planul.

Já klaněl se a pomateně zdravil –

střet náhlý téměř rozmyslu mě zbavil.

Řeč dívka začala: „Aj, kde mě znova

hra náhody, můj pane, svedla s Vámi!

Mé kroky stará alej topolová

v ten úkryt zvábila, již dříve známý,

kde vanou dechy zašlé poesie,

kde tak se milo sní a čítá v tichu

a právě jaro v nejvábnějším pychu

kol této trosky tisíc šperků vije.“

„Týž kouzelník mne vedl jako Vás,“

já promluvil. „Klid nedělní mi přeje,

bych také pokochal se divy krás,

jež vesna po lukách a hvozdem seje.

Znoj všední práce neutlumil ve mně

cit pro přírodu, tiché vděky země,

ba leckdy okouzlí mne kvítek prostý –

Hle příkladem ta bělozářka krásná

ve Vaší ruce! Toť Vám něžná hlásná,

že kraj náš také plodí vzácné skvosty.

Kdo kráskou líbeznou by nenazval

to milé dítko našich brdských skal,

tu štíhlou lodyhu a květný klas,

hvězd nejsličnějších čistý bělojas!“

„Ach, ano, pane!“ potvrdila živě,

„jest mnoho půvabů na české nivě;

však také duch ji dražším květem zdobí,

než z dáli tušila jsem do té doby.

Ta kniha zde mi právě otevřela

sad vašich poetů, svět duchů nový;

v ní uchvácena tone duše celá,

v té básni o Jarmile, o Hynkovi,

tak plné stesku temného i žele

a přec i čarovného krásy pele.

Ta dívka na skále, ten večer luzný,

stín věže v hloubi vod, sen vězně hrůzný,

rej smrti nad líbezným jarním kvítím –

Ač chápu ledakterý verš jen z pola,

přec ve všem kouzlo poesie cítím,

jíž věru žádné srdce neodolá.“

„Ah, český poeta ve Vašich rukou?“

já zvolal knihu malou otvíraje,

jíž vdechl s raněného srdce mukou

náš Hynek vůni nesmrtného máje.

„Až dosud řádek český v našem domu

byl hostem neznámým. Jen se rtů chůvy

znám jazyk váš a z prosté vesské mluvy.

Však ondy – ondy – přiznávám se k tomu –

mne podnítila Vaše slova vřelá –“

hlas její v rozpacích se chvěl a tich’,

zrak v zemi tkvěl, tvář ohnivě se rděla –

„že koupila jsem hrstku českých knih,

když ondy v městě návštěvou jsem dlela.“

„A začátek byl šťastný. On mi ručí,

že dále půjdete. Ó v našem sadě

již vedle skromných nezabudek pučí

i růže s liliemi v pyšné vnadě.

A kdyby třeba ku posměchu soků

jen hrstku chudobinek skytal oku,

já lnul bych přece větší láskou k němu,

než k pantheonu světa veškerému –

neb trudem nesčíslných drahých ruk

je zryt, je svlažen slzami a krví

a popel svatých ostatků jej mrví,

v něm cítím srdcí milovaných tluk,

dech vlasti své a lidu svého ducha,

v něm jasná, radostná mi vzchází tucha,

že květem čarodějným také nám

kdys otevře velebný slávy chrám – –

Leč odpusťte, že porušil jsem směle

sen poetický, sladké chvíle vám

svou řečí nejapnou a meškal déle,

než z laskavosti vlídné těžit sluší –

Jsem prostý rolník; neznám vašich mravů

a kladu slovo, jak mi vzniká v duši.“

„Ó vzdálena jsem směšné pýchy stavu

a nemiluju hladkých třpytných frází –

mně vaše řeč i přítomnost je mila –

ó věřte, pane – “ Vpadla do nesnází,

krev znovu nachem ohnivým se lila

v líc pochýlenou, chvěly se jí rety

a třásla ruka, drolíc bílé květy.

Tu s prstů kvítek do mechu se smekl.

Já naklonil se, bych jej podal Stelle,

leč bezděky jsem vedle něho klekl

a rázem zatmělo se v oku, čele.

Cos pojalo mě jako závrať náhlá,

vše mlhou zastřelo se před mým zrakem

a jako hvězdička tím svitl mrakem

jen ručky skvost, jež po květu se vztáhla,

ten démant zářivý na proužce zlaté

kol prstu něžného. Já v této chvíli

jak smyslů zbaven uchvátil vděk bílý

a na ruku jí vtiskl rety vzňaté –

I zachvěla se, ale neprchala

z mých prstů lehounká ta ruka malá

jak hebké pírko andělského křídla,

však plná pružnosti a tepla spolu,

jež trysklo v hruď mou z rozkošného zřídla

a zažehlo mé skráně do plápolu.

Až ruka její z mé se vymkla jemně,

tu teprv rozmysl se vrátil ke mně

i vstal jsem zmaten. Stella couvla stranou;

zrak bázlivý jsem vznesl v její tahy,

zřel, jak se chvěje, jak jí líce planou,

jak pod řasou se kmitá zásvit blahý – –

Slov hledají má ústav bezezvuká.

Tu s bohem! kynula mi něžná ruka

a dodal ret – v tom pohledu a hlase

ráj vzešel pro mne – : „Spatříme se zase.“

Jak přelud zmizela za houští lísek

a mladých bříz; já slyšel ještě chvíli,

jak pod nohou jí tiše chrustil písek

a větve šustily kol prchlé víly.

A pod kloboukem obrovského hřibu

jsem zůstal sám, jak rytíř zabloudilý

v říš pohádek; však dosud hlahol milý

zněl v uchu mém, zvuk blaživého slibu

a v mechu leželo zde kvítko zdobné,

s nímž před chvilkou si hrály prsty drobné.

Ten květ jsem pozvedl a v ňadrech schoval

jak něžnou zástavu a svědka štěstí,

v něž uvěřit se duch můj rozpakoval

a probloudil pak mnohé lesní scestí,

než soumrakem kol utichlého mlýna

jsem lučinou se vrátil do Třemšína...

Teď, bělozářko, ležíš na mém stole

u veršů zmatených. Leč hvězdy květů

kol kolem povadly na zpráhlém stvole

a nevzkřísí je polibek mých retů –

před chvilkou zářily jak padlý sníh

a teď jsou bledé jak ty moje rýmy,

v něž darmo chtěl jsem slovy plamennými

zář vdechnouti chvil oněch blažených.

Či zvadnou také, sotva rozkvetly,

ty skvoucí naděje, v nichž srdce jásá,

či na chvilku jen duší přelétly

jak vidin stepních potměšilá krása,

jež hroznějším jen činí pouště klín,

kde vykouzlila klamný palem stín?

Snad právě ona v pyšné komnatě

mou smělost kárá, chuďasu se směje,

jenž ruku vztáh’ ve slepém záchvatě

přes šírou hloub, jež mezi námi zeje – –

Ne! Ne! Zřím posud onen pohled její

a slova slyším: „Spatříme se zase!“

dál duchem světlé vidiny se chvějí –

Zde spočiň ve zpěvníku, květný klase!

Ač uvadl jsi, věřím srdce zvěsti,

že tebou věčné rozkvetlo mi štěstí.