ZPĚVNÍK JANA BURIANA. (8. (VYZNÁNÍ.))

Když pěvců lesních jásající hlásky

den uvítaly na obzoru zlatém,

já dlel tam opět, na tom místě svatém,

kde čarovná mi vzešla hvězda lásky.

A hle! tam na sedadle pavilonu

– jak včera mému pohledu se skryla? –

za sloupem zahledl jsem knihu onu,

jež snící dívce společnicí byla.

Ve zmatku nechala ji zde a jistě

dnes přijde pro ni. Smělý záměr šlehl

mou hlavou. Na uzounkém bílém listě,

jenž vložen stránku nedočtenou střehl,

jsem tužkou v dopis plamenný, ač krátký

své city vdechl, složil bouři nitra,

a prosbou skončil bezejmenné řádky,

že pro svůj ortel sám si přijdu zítra.

A přišel jsem. Nadarmo pátrám kolem

po knize, odpovědi. Sloup tu šedý,

jenž hřibu, besídky, byl statným stvolem,

na sebe rázem upoutal mé hledy;

jak runy čaruplné v jitřním svitě,

jenž listím vnikal, písmena se skvěla

do dřeva jeho vrytá: „Miluji tě“

a pod tím hvězda. Miluje tě Stella!