ZPĚVNÍK JANA BURIANA. (9. (FRAGMENTY.))

Jak anděl v nadpozemské glorii

tam vedle hrdé matky klečela

ve starém, šerém oratorii,

kde paprsk jitřní tkal jí do čela

skel různobarvých divné odlesky

a na líci sen dřímal nebeský.

Hlas varhan zněl a chvěl se vonný dým;

já pod kůrem se tratil v prostém davu

a hleděl vzhůru na tu krásnou hlavu,

jež klonila se k řádkům nábožným.

Než posléz dolů přes modlitby sletlo

dvé čistých hvězd, s mým pohledem se střetlo.

A znova, znova zaletaly dolů,

v nich oko mé zvěst divukrásnou četlo;

my v hudbě varhan hovořili spolu

tou němou řečí lásky – –

Již ústa spečetila sladkou zvěst

črt písma bledých, jasných líce hvězd.

Tam kde háj tichý, svatyň mého blaha,

nad stezku skrytou stinné loubí klene,

jsem ptal se: „Miluješ mne, Stello drahá?“

a ona šeptla: „Tvoje navždy, Jene.“

Oknem hledí do světnice

luna, bledá kouzelnice,

kývajíc mi na lučiny,

kde se chvějí v čilém spěchu

její stvůry, lehčí dechu,

ze stříbrné pavučiny;

hle! tu jedna tančí vzduchem,

za ní v patách jiný smíšek,

větrným se chvějí ruchem

jako chmýří pampelišek;

jedna dveřmi ke mně vklouzla,

druhá oknem, zevšad letí

do světnice luny děti,

upadám v síť jejich kouzla.

Vytáhly mne z jizby mocí

do hvězdnaté jarní noci

a tam z měsíčního lesku

stříbrnou mi kladly stezku

přes lučiny, lesa šerem,

přes osení rovným směrem

tam, kde hvězda nevysoko

zářila jak lásky oko.

Světlo její blíž a blíže

větvic oblakem se skvělo –

a již tisknu horké čelo

na studené parku mříže.

Ó vy dítka luny bledé,

ó vy divné, plaché stíny,

které jarní noc si přede

ze stříbrné pavučiny,

víl a šotků sbore něžný,

na motýlích křídlech spějte

do komnaty svojí kněžny,

snivou skráň jí obechvějte,

na ramena, krásnou šíji,

pod kadeře vonné, temné

usedněte do lilijí,

všeptejte jí v ouško jemné

moji touhu, prosbu vroucí,

ať mi zjeví přeletavý

jenom stín své krásy skvoucí,

jenom obrys drahé hlavy!

Ale hvězda rázem zbledla

a pak zhasla v okně stmělém;

jenom fantasie předla

obraz luzný horkým čelem...

Než, co tamo na terase

v měsíčním se míhá jase,

jaký stín se chvěje z domu

pod skupiny snících stromů,

zrychluje mi srdce tluky?

Pod zachvěním mojí ruky

povolila vrátka sadu,

bezděky se v houští kradu –

Roucho bílé kol se chvělo

a v líc luna svitla. „Stelo!“

Ulekla se, lehce vzkřikla,

leč tu zrakem v šero vnikla,

rozeznala moje tahy.

„Ty! Jak polekal’s mě, drahý!

Tady! V noci! Nespí máti,

někdo zahlednout nás může –“

„Chtěl jsem pouze rozkoš ssáti

tvého blízka, sladká růže,

vzdálen tebe tužbou hynu.

Ó jen chvilku podej ruku,

ať ji zlíbám, ať ji vinu

k bouřlivému srdce tluku!“

V náruč klesá žádostivou

a kol víří hravé stíny,

upředené lunou snivou

ze stříbrné pavučiny.

Jak ve snu žiju... Sotva věřit mohu,

že skutečností jsou ty božské chvíle

ve vonném soumraku, nad květem hlohu,

ve stínech nočních, v záři luny bílé,

že opravdu ty jemné dlaně svírám,

v ty oči temné blahem zmaten zírám

a v ústa drahá, nad něž sladších není,

že plamenná smím tisknout políbení.

Můj život byl jak polní cesta všední,

jež plání střízlivou se nudně vije;

zná jenom drsný skřípot kol; den ke dni

jen mělkou kolej znova do ní ryje;

zří pouze jednotvárné vlny klasů

a svlačec chudičkou má za okrasu.

Teď moje dráha pojednou se noří

v houšť zakletého lesa, každým krokem

div nový budím, vílu s hvězdným okem,

a každá větev zlatým květem hoří.

Mé lásky růže kouzelná tam zkvítá,

stín tajemství jen sladší pel jí skýtá,

tam prchám tajně skutečnosti chudé,

sním božský sen a neptám se, co bude.

Má hlava štěstím závratným se točí,

v mých ňadrech šumí citů skryté moře,

kam hledím, vstříc mi planou krásné oči,

jak ve snu chodím po rolích a dvoře...

Jsem jako cizinec ve vlastním domu.

Dnes náhle stanul krok můj před chatrčí,

jež na mém dvoře v pozadí se krčí

za kvetoucími vršky starých stromů.

Mne překvapila netušená změna:

Pod kabřincem a štítem, černým lety,

jak padlý sníh se třpytí čistá stěna,

a v barvách pestrých malované květy

z té půdy bílé živě vynikají:

tu v rohu chrpa s pampeliškou svítí,

tam svlačce nevídané obmykají

dvě okénka svých divných zvonků sítí

a z blankytného podrovnávky pruhu

zříš pučet jiných drobných kvítků duhu.

Ta malba prostičká je, neumělá,

přec zamlouvá se srdci, oko baví –

jak divem omládla jí chatrč celá,

má svěží obličej a pohled smavý.

I zápraží je srovnané až milo

a pavlač opravena, bez mezery,

vše čisto kolkolem – To jistě dílo

jest Běty šedivé a její dcery.

Hle, jak z té vetešiny zasmušilé

si upravily bydlo prostomilé!

V čas dávno uprchlý má paměť letla,

v čas, babička kde chvějící se ruku,

jež zápraží to staré pilně metla,

vstříc láskyplně vztahovala vnuku

a na stupátka tato věkem hnědá

jej vzhůru vedla do náručí děda.

I nyní bezděky jsem vzhůru stoupal

a hle! jak druhdy, něžný domek ptačí

ze dřeva zroben pod štítem se houpal

a kořenáče řadou na pavlači

jak vzdušná zahrádka se tiskly k sobě,

ve květů rozmanitých pestré zdobě.

V tu chvíli obechvělo moje dumy

to kouzlo milé, které v sobě kryje

kraj domácí a lidu poesie,

jež ve zlatých mu klasech sladce šumí

a srdcích prostých. Jako zvony z dáli

mým duchem známé, krásné písně vály

a staré pohádky. Já viděl zase

ty divy všecky báječného světa,

jež kdys nám líčívala snivá Běta:

ty stromy ze skla, kněžky zlatovlasé,

jimž vlála nad korunou péra páví,

a znovu z démantů a perel splítal

své stěny palác pohádkové slávy

i hudbou zvonů stříbrných mě vítal.

Však nyní na prestolu jeho skvělém

pod nachem baldachýnu, pod korunou

tvář jiná zasvitla mi jasnou lunou:

dvé temných očí v lásky svitu vřelém –

Jen Stella všude, Stella! – Bledne, hasne

síň báječná, ty tam jsou perly jasné,

kol dřevo s červotočí místo zlata,

štít s řezbou chudou zastřel trůnu skvosty

a místo paláce tu sešlá chata,

již vápnem, hrudkou nalíčil vkus prostý.

Sem nemohu ach! svoji kněžku vésti,

zde rajské štěstí nemůže mi zkvésti.

Ó sídlo předků mých, ty chato sivá,

jež pod omšenou střechou v tichém snění

jsi schraňovala mnohé pokolení,

jak mláď svou křídlem kvočna starostlivá,

ty’s k blahu postačila prostým lidem,

jichž celý život lopotnou byl prací

a v těsném kruhu plynul všedním klidem.

Zde s dílem stejným každý rok se vrací,

vzlet ducha, citů jemný pel se ztrácí.

Ten selský dvůr, má trpasličí říše,

jak moh’ by hostit perlu oněch světů,

kde duch jen rozkoší a krásou dýše

a ruka nezná všedních práce hnětů!

Sem nikdy neskloní se moje Stella.

Až dosud mnil jsem, že v té líše chudé,

kde pouť mých otců tiše k rovu spěla,

i pro mé štěstí dosti místa bude.

Však nyní – co mi lomenice šedá,

kde nikdy skrovné hnízdo nevyvolí

můj ptáček zlatý, co mi hrstka rolí,

jež nikdy plodu sladkého mi nedá!

Sny jinošské mým čelem víří znova,

zas naděje ty skvělé pnou se k výši,

jež upřádala mysl studentova

zde pod tím štítem, v této právě skrýši,

kde o prázdninách tichý stánek míval.

Za dvojicí těch malých oken tady,

jež nyní plní balsamínek řady,

jak často nad knihami veršů sníval

o kráse, slávě pestrošumném žití,

velkých metách, jež mu v dálce svítí!

Snů těchto příboj úchvatný se vrací.

Duch, který jednou křídla rozpjal výše,

již nehodí se v jarmo hrubých prací

a nemá zakrnět ve rmutné líše.

Proč opustil já bloud kolbiště duchů

a pohřbil dary své v tom selském hluchu?!

Zda možno zpět? Zda k oněm cílům vyšším

až dosud smělé naděje mi kynou?

Ať jakkoli, hlas mocný v nitru slyším:

Nech otky drsné, zbraň si obeř jinou,

pryč z těsných poměrů, ven z nízké chaty,

kam nepronikne blaha paprsk zlatý!...

Z těch myšlenek mě vytrh’ švehol ptáčků

ve kleci pod štítem a kroků zvuk –

To dcera staré Běty na pavláčku

sem bystře spěla, vrátivši se z luk,

jichž kvítek leckde zbyl jí v rouchu, vlase;

na stupně skákala jak srna čilá,

až srp jí rozkolébán zvonil v pase,

a teď se překvapením zarazila,

kdy zočila mne před komůrkou svojí.

Pak pozdravila, kol se mihla spěšně

tvář její rdící se jak zralá třešně.

Já sešel dolů, zmítán dále v boji

svých myšlenek a citů –

Dnes bolestnou si zprávu nesu z háje.

Na místo drahé dívky její list

jsem našel tam: „Až toto budeš číst,

já polétnu již do vlašského ráje

po boku kněžny spřízněné, jež s sebou

tak náhle na cesty mě unáší,

že listem jen se mohu loučit s tebou.

Však nežli jeseň chladná zaplaší

vám vlašťovice s pohostinných krovů,

zde v milé skrýši shledáme se znovu.

Až dotud zdráv buď, vzpomínej, můj drahý!“

Ó řádky, naší nezvyklou jí řečí

tak pilně sestavené, jemné tahy

té drahé ruky – bodavými meči

v mých prsou ryjete! Tak nenadále

má zapadnout mi v mlhu dalekou

to líčko, po němž nyju, prahnu stále!

Dni, měsíce se líně povlekou,

než zulíbám je zas! Tu dobu dlouhou

mám samoten zde dlíti s těžkou touhou?