Zpěvy ženců, léta hlasy.

Zpěvy ženců, léta hlasy

umlkají kol a kol;

poklad polí, zlaté klasy

schráněny již do stodol.

Za tvé dary, v něž se dělí

všecky země končiny,

přijmi, světa hostiteli,

dík své lidské rodiny!

Úpal sice zmařil žhavě

tužbu mnohou po vlastech;

od Krkonoš ku Šumavě

ozývá se mnohý vzdech.

Než, kdo jsme my? Kdo smí říci:

Bože, nejsi spravedliv? –

Kdybys splácel rukou mstící,

poušť by byla z našich niv.

Proto tobě duch se koří

i nad pohrom záplavou;

silou naší jest i v hoři

víra v stálou lásku tvou.

Ty cos zranil, zase zhojíš;

zarmoutil-lis, potěšíš;

nad to pak žeň slávy strojíš

za všechen zde žal a kříž.

Hlavně k té žni věčné, Pane,

dopřej nám zde šťastných jar;

nechať k té se vlahou stane

zemských prací zdar i zmar.

Blaze těm, jichž věrné snahy,

až kdys v smrti zbledne líc,

schráníš jako poklad drahý,

do svých věčných obilnic!