ZPÍVAJÍCÍ LABUTĚ.

Mé choré vidiny se trápí v noci divné

a černou hladinou mé duše tiše plovou,

jak spících na vodách když labutí sníh živne,

jsa oblit měsíce tou září fosforovou.

Ó sněhy živoucí vod černých na sametu,

ó tiché labutě jak víly poblouznilé,

vy bílé milenky všech exotických květů,

všech hvězd, jež prší k vám v hloub jezer láskou spilé,

vy sestry lotosů, čím trápíte se němé,

kdy z luny opály těl vašich na lilie

se roní třesoucí, ó rcete mi, kam jdeme

s tím sněhem našich snů, jenž luny světlo pije?

Mých písní labutě, jež v noc mdlých, těžkých vůní

jste němé trpěly, juž vzleťte ve klín luně

nad samet černých vod, nad snivých květů tůni;

mé duši ulevte, jež nervosami stůně, –

tou písní zakvilte, tou sněžnou poesií,

již z davu pochopí snad nervosní jen ženy

a sladce bolestnou pomalou agonií

tak zvolna zemřete svým zpěvem usmrceny!...