ZPÍVAJÍCÍ PLAMENY.

V bouřné noci červencové

rychlík se mnou ve tmách hřměl,

z poslední své dovolené

do Prahy jsem odjížděl.

Na sametu kleslou hlavu

v oblak halil cigar dým,

poddal jsem se přemítání,

snům a cílům vzdáleným.

Ještě jednou táhly duší

lány sluncem zalité,

stinné lesy, tiché meze,

domy v zeleň ukryté,

z paměti jsem vyvolával

světlých šatů lehký šum,

měkkou kadeř dívčích vlasů,

sladkou jako opium...

A s tou hlavou, plnou snění,

výbojný a rozmarný,

vracel jsem se ztichlým městem

do své staré kavárny.

Nad svou kávou usednul jsem,

poslední už noční host,

venku šuměl tichý příval,

tesklivý jak minulost...

Plynové jsem slyšel náhle

kolem zpívat plameny,

píseň, kterou zná jen město,

život ve zdech zavřený.

Zpívaly mně o radostech,

jež má počítací stroj,

člověk, který v šedém prachu

o život svůj vede boj,

o massách, jež do továren

sociální honí řád,

mezi žitím, mezi smrtí,

o kus chleba jen se rvát,

o dvorech, kam nepřichází

slunce ani v poledne,

kde líc dívčí, oheň v zraku

pohasne a pobledne, –

o těch, kdož jsou odcizeni

Zemi, sluncem prohřáté,

do které se navracejí

stíny mrtvé, vyssáté...

Dlouho ještě zpívaly mně

plynové ty plameny,

až si ke mně přisednula,

svítíc svými rameny,

bludná kráska s cigaretou,

s úsměvem, zda dovolím...

Duše města vítala mne

lásky jedem opojným!...

Takto upír v noci vstává,

myslím v prudkém pohnutí,

horkou krev když vystřebává,

chladí ránu perutí...