Zpívající pole.

Stál oráč před svým klasným polem,

jež zvolna žloutlo do zlata,

a každý klas se štíhlým stvolem

byl jak by struna napjatá.

Pod vzdušným prstem mnoha duchů

strun moře chvít se počalo,

a v sálajícím letním vzduchu

tak pole klasné zpívalo:

„– Už vrať se domů brousit kosu,

dýl třásti se ti netřeba

o požehnání nebe, rosu,

jdi, nebudeš už bez chleba.

Mzdu každý vezme po své práci,

a práce tvoje krvavá!

Tu krev ti moje zrno vrací,

jež pod žernov již dozrává.

Já život vždy chci tobě dáti

a dětem tvým chléb vezdejší,

však vůli mou, ó žel, že zvrátí

vždy kdosi ještě silnější.

Je země dobrá, nezná zloby

a blesků, vichrů nevolá,

sám do ní ryješ smutné hroby

a šibenice do kola.

Sni klidně již, jak třesknou cepy,

jak žena tvá se zasměje,

a dítě sedíc na otepi,

do rythmu cepů zapěje.

Už vrať se domů brousit kosu,

dýl třásti se ti netřeba

o požehnání nebes, rosu,

jdi, nebudeš už bez chleba...“

„„– Až já budu-li chtíti!““ třeskem

šedivá mraka zahřměla

a do strun stichlých sama bleskem

ledovou kosou zajela. – –

Stál oráč něm, cos’ pláč mu dusí,

a slitování, v úžase

on vidí, že tu býti musí.

Jen kde? V blesku či ve klase?