Zpívající pták.

Pod okny domu, útulek v němž sobě

druh samotář jsem vyvolil,

co rok si v bezu větevnaté zdobě

pták hnědokřídlý hnízdo svil;

druh maličký, leč nitro se mi chvělo,

když jeho srdce v žluté hrudi pělo,

co vesnou očarován snil.

Skryt v lupenech své ladné písně tvořil

a zpíval někdy celý den

tak líbezně, že v dumy jsem se nořil,

na křídlech krásy unesen;

a po každé, když při okně jsem sedal,

bláh křídlatého básníka jsem hledal,

bych vyslech’ sladký jeho sten.

Byl přítelem mé duše, pták ten žvavý,

a sotva z listí hlavu vznesl výš

a v zpěv se pustil duši pronikavý,

hned unášel mě ve snů čarnou říš,

že okřáv jeho zvuků jasným tokem

v noc cesty své jsem hleděl jasným okem,

k svým tužbám mužně kráčeje vždy blíž.

Zpit byl jsem jeho zvučícími divy

a písní květem v hloubi duše bláh,

leč v jeseni, když chlad se vkrádal v nivy,

a v běl se kryly sosny na horách,

jal smutek mě, až zpět když přišla doba,

kdy stromy obaluje květu zdoba,

zas mladým vínem šuměl prsou nach.

Vždyť v ňadra stromu zpěvák můj se vrátil

a v duši vrhal mi svůj zvučný skvost,

až teplodechý den se zase krátil

a neměl květů luhům pro radost;

tu srdce mé se teskně tetelilo,

vždyť před odletem drobných pěvců bylo,

kde opouštěl mě milý sadu host.

Tak přelétaly léta, doby, časy,

a v hruď přemnohý ostrý hrot se vbod’,

až ztichly mládí hlučné hodokvasy,

a s činů spadl květ, než uzrál v plod,

i z přátel mnohých nezbylo mi v žití

než pták, jenž zpěvné nosíval mi kvítí,

když ošetřoval v hnízdě skrytý rod.

Vždy v zakrslého stromu domov milý

v čas navracel se rád, kde ondy žil,

a pěl a nedbal, čas že neužilý

již větví jeho kmene nesvěžil,

spíš že mu vichrem mladé zlámal sněti,

kde skrýval okřídlený poklad děti;

on zpíval přec! Či byl to pláč a kvil?

Ba ne, ba ne! Jen mé se zdálo duši,

že znaveněj’ vždy slétá na větev,

že srdce záchvěvy mu ňadra kruší,

z nich místo zvuků tryská vřelá krev;

že z písně křišťálu se rubín stával,

čím z číše slz víc život pít mi dával,

až v živé vzdechy proměnil se zpěv.

Snů mladých vůně prchala vždy více,

až rozkoš moje změnila se v žal;

zlý oráč čas mi tajně zbrázdil líce

a v temnou kštici bílé jíní svál,

a když jsem naposledy v jarní vnadě

zpěv ptáků slyšel v opuštěném sadě,

jak nářek mi ten švehol vyzníval.

Vše truchlivé to, chmurné byly zvěsti,

a výkřik poslední tak smutně zněl,

jak v želu propasti, jak z prorvy štěstí,

kde život na člověka zapomněl

a kde jen příval rudých slz se valí,

v nichž vše je pohřbeno, co dřív jsme ždáli

Můj příteli, jak jinak dřív jsi pěl!

Chlad skutečnosti ovanul mě krutý,

i chvěju se, když v prchlý hledím svět;

kde jsou mé zpěvné duše květné pruty,

kde radostí mých pel a zlatý květ?

Mne závrať jímá při zvuku tvé písně,

můj druhu mladých let; kéž z žití tísně

v sad slunných nadějí zas mohu zpět!

Hleď, růže krvavé mi kvetou v prsu

a nechať mrazný provívá je chlad,

vždy více roste na bujném jich trsu,

leč jiné jsou, než když jsem býval mlád;

tak mění život, co jsme v duši měli

i co jsme doufali a co jsme chtěli,

jen změna vládne všemu napořád.