ZPÍVAJÍCÍ SLUJ

Zvučí noc, vzlyká: –

Příliv vln šumí sloupovou slují:

Čediče znít jak varhany slyším pod širou klenbou...

Skrytý hlas pláče: Ocean valí lesklé své tělo;

zvedá se, vzdouvá, mohutní, vniká v modravou sluji.

Slyšíš stesk písně nesené větrem, bojácně tklivé,

vyprávějící o mořské panně, která skryt našla v jeskyni

mořské

a jež kdys láskou vzhořela k plavci, jenž ji sklál šípem,

nepochopiv jí?

Truchlící moře za hvězdné noci žalostně stená

závratnou něhou po tobě v pusté sloupové sluji,

jíž jak zář luny dosud se míhá závoj tvé krásy.

Stená tma, vzdychá: –

Ocean valí lesklé své tělo;

v hřívě vln stápí modravě stmělou zvučící sluji...

Slyš však stesk písně, jež lká jak žena umírající...