ZPÍVAL MUŽ NA JAŘE S HŘEBENE HOR.

Po holém svahu, jenž na lemu obzoru do výše stoupá,

vyšel jsem včera,

bych viděl, jak z rána slunce se v krvavé záplavě koupá,

když rodí den.

Zdál jsem se temný a veliký, jako mrak, když z dálky letí

hledícím z šera,

cítil jsem, že budím žasnutí mužů a těžký strach dětí

a obdiv žen.

Vyšel jsem na vrchol. – Jak hvězda táhly se do všech stran světa

hřebeny pásem,

porostlých bory, v nichž uzrála nesčetná jara a léta

soustředných kol.

V korunách ukrytí ptáci dík radostný přírodě pěli,

zeleným jasem

do výše proud světla rostl, a hluboko těžkou mlh bělí

kouřil se dol.

Ze zlaté výhně pod rudými chmurami vyplula z nízka

krvavá deska,

nad hory, přes mraky sedmerým proudem žár vysoko tryská

přes žhavý lem. –

Polita růžovým přísvitem tváří v tvář zjevila se mi

poprve dneska

po lásce, rozkoši, po mukách nervů svých záchvěvy všemi

toužící zem. – –

Bolí mne krása tvá, v žilách mi divoce krve var zpívá

a srdce drtí. –

Ztrýzním tě, rozkousám bílými zuby ústa tvá chtivá,

v trní chci vplést

tělo tvé nazlátlé, zdrásat je – šílený vztekem,

by po mé smrti

akátových hroznů bělostným vonícím mlékem

ňadra tvá počala kvést. –

Dívám se na tebe s výše. – Ty tušíš, tajemná říše,

co's našla ve mně,

proto ti vichřice v divoké pýše

koruny borovic dme. –

Milenec nezrodil se ti až dosud tak snivý a měkký,

zářící země,

slavnější vášnivé srdce snad nenajdeš věky

nad srdce mé!