ZPÍVALY VODY.

Mezi dvěma ohni, slunce a země, zakleté bloudíme věky.

Z žíznivých kořenů žití jsme stoupaly k etherným stvolům,

k nádheře květů, napjatých křečí bolestné touhy,

proudy nummulitových moří, temnotami pralesů diluvialních,

královstvími dávného tvorstva gigantického,

jeskyněmi, kde člověk, zvířete tajemný bratr, příští vysvoboditel země,

tišil u nás oheň své krve, zatížené kletbou,

hořící věčně, neuhasitelný.

Hvězdami rosy jitřní třásly jsme se na bojištích,

řekami slzí jsme ohnivé tekly přes popraviště,

k života zrychlujícím se rythmům jsme pěly v mramorných městech

pod mosty triumfálnými a vlnobitím svých oceánů

v pathosu ironickém jsme hřměly epopej zemí

pohřbených v tisíciletích. Žhavými fermenty ohně

kynuly jsme v etherné ledovce oblačných velehorstev,

nad ukrytým ložiskem zlatého slunce při zapadání,

jak přeludy vzdušné, odražené dálkami kosmu

z obřího světa nádhernějšího.

Duhu zaklely jsme v pláč vodopádů a pod hvězdnými zrcadly moří

skrývaly jsme odvěkou válku nesčíslných svých tvorů,

němých a krutých, hlubiny černé blesky ozařujících.

Jak oči hadů fascinující leskly jsme se zrádnými víry

na řekách šupinatých, ale podobny hřbitovům tisíce hrobů

v zátokách melancholických rozlévaly jsme se jak zapomenutí

a slovy modlitby posvěcující jsme šeptaly vroucně

nad magickým varem léčivých zřídel, tisícitvárné.

Před zraky zoufajícího jemné vlny naše se otevírají

jako nesčíslné rty, v šílenství věčně se pohybující,

oněmlé ranou náhlého poznání hrůzyplného.

Ale vítězové čtou naši ukrytou moudrost ze svých výší,

ze stříbrné mapy, jež sálá k nim z hlubin, jak čáry na dlani noci

a jak na penízi jiskřící ražení písma, cenu udávající;

radostné tajemství žití mluví k nim v našich tisíci cestách,

jež ze všech temen horských se lijí k jednomu moři

a z polyfonie pramenů našich, veletoků a oceánů,

zpívati slyší jedinou laskavou sílu,

jež změnami nesčíslnými hledá pravou tvář země.

A hle! Před pohledem jejich roztříštěné vření milionů rukou,

tuhne v jedinou duchovou ruku gigantickou, zem objímající,

jež v slavném a tragickém gestu sochaře,

hnětoucího kouli své poslušné hlíny

přeměňuje tajemství věcí dle nádhery vidění svého,

v mučivé křeči tvůrčí

vždy nespokojená.