Zpoménka.

Hřmějicí applaus, bez konce

po sále se rozlíhá,

a umělkyni slavenou

věnec po věnci stíhá.

S chvějícím srdcem sklání se,

a tiskne k srdci ruku –

kde v pasu skromně zatknuta

růže se skvěje v puku. – –

Konečně ustal applaus již

a shromáždění mizí......

ba, dnes ji slaví – zítra snad

jim bude už zas cizí –

Dnes na rukou ji ponesou

a zasypou ji květy...

a zítra – opět zabaví

je jiné nové světy.. – –

Do vozu vstoupá – bohyně

krásná jak večerníce

a kolem hlomoz ctítelů

slastí ji barví líce...

Vstoupila – třesoucí se hlas

ji z vozu nitra vítá....

radostně vrhne vstříc se mu

a rty své jemu skýtá...

Dvé ramen jímá v náruč ji

a líbá ústa žhnoucně

a tiskne k prsoum zbouřněným

blaženou dívku vroucně. –

On – chudý mládenec – ona pak

skvějicí se jak bůže

na výši slávy – za pásem

se skvěje jeho růže – – –

Vůz stanul – rozloučili se – –

krok jeho v dálce zmírá – –

a vozka z vozu podlahy

věnce a kytky sbírá....