ZPOMENUTÍ.

Rdí se na východě jasná zoře,

Jako tvář se rdívá první lásky;

Zoře plane jen v pohledu jitra,

Mladá tvář se rdí i v zpomenutí.

Zpomenutí! ano, ty jsi slunce,

Tebou zoře, jitro lásky plane!

Ach, to krásné jitro první lásky!

Duch se stápí v moře zpomenutí,

Opět líce, opět slunce plane;

Oči bloudí tam, kde kyne zoře,

Slza, jako za mladého jitra,

Skví se v záři milostného slunce.

Tam, kde pohoří v jarního jitra

Prvním blesku ozářeno plane,

Tam, kde tajným zdechem zpomenutí,

V obzoru procitla žhoucí zoře:

Oko zaslzené stíhá slunce,

Kleslé slunce, rajskou hvězdu lásky!

Všecky city splynou v zpomenutí,

Jako barvy všecky spojí zoře;

I jak růží ňádra dechu jitra

Se odevrou toužebností lásky:

Tak i srdce v zpomenutí plane,

Když se chmurami probírá slunce.

Jakou moc ty v sobě skrýváš, slunce?

Ve tvém květu svět obživne, zoře!

Ozvěna zanáší plesy jitra,

Zem a nebe v jednom ohni plane;

Slavík v háji zpívá blaho lásky,

V živém snu oplývá zpomenutí.

Ale ach, jen z jitra zoře plane,

Skryta zdřímá v nočním zpomenutí;

Nad hrobem se vznáší jiné slunce,

Mdlé co Luna, bledá dcera lásky.

Žel vystoupí z soumračného jitra,

Za hrobem se žádná nerdí zoře!