Zpomínka.

Kdys v podvečer jsem stál na břehu řeky.

Svit červánků po vlnách jemně splýval,

a jak zpěv nymf, tak dojemný a měkký

hlas keři táh’ a každý list se kýval.

Ze blízkých vesnic klekání sem znělo

a zvonky stád, z pastvy se vracejících,

v to mísily se s listím, jež se chvělo

a kývalo na vlnách v žáru snících.

A já jsem naslouchal pln udivení.

Jak tajné kouzlo hudba ta mne jala,

ta hudba vzdechů, modliteb a znění...

A duše má v té chvíli vzpomínala.

Já viděl jizbu s okny zářícími.

Nad nimi réva tísnila své listy

a z lesů vzduch k nám proudem táhl jimi,

jak po dešti, tak lahodný a čistý.

My u piana seděli jsme spolu,

ni já ni ona slova nemluvíce.

Nám stačilo, že večer ve plápolu

již zhasínal a chladil naše líce.

Jen časem slabě bílé prsty její

se dotkly klaves, jako v zapomnění,

a k západu, jenž plál vždy ohnivěji,

zas mlčky dál jsme pohlíželi v snění.

My cítili jen, ret náš kterak dýchá

a jak se v srdce tajné chvění snáší;...

Až touhou roznícen já pravil zticha:

„Hraj, anděle můj, píseň lásky naší!“

A tu, ó bože! ona, jež v ty časy

když v sále koncertním se objevila,

jak světů královna, jak hvězda krásy

vždy salvou slávy pozdravena byla.

Tu ona, pro niž, k pianu když sedla,

dav žárlivých vždy v jásot propuk’ divý;...

jež zato vše, když z milosti k nim vzhlédla,

jen úsměv na rtech měla pohrdlivý.

Tu ona, jejíž hladké, bílé ruce

za bouří slávy chladně vždy se zvedly,...

tu ona, krásná, zachvěla se v muce,

a já jsem viděl, z červánků jež bledly,

Dva žhavé paprsky po její líci

jak splynuly a na klavesách zhasly...

a její ruce, vždycky vítězící – – –

ty ruce... ó!... ty ruce se jí třásly!