ZPOVĚĎ ATHEISTY.

Jen ve mně soudce jest, jenž hořce mstí

a svatě blaží – ne tam nad chmurami;

jen sobě mužně vyznám všecky klamy,

v něž pobloudil jsem; všecka tajemství,

jež slepě pučí v pudech mých i která

se ku vědomí vzpjala a pološera

i rozvinuta v rozumový jas,

před soudem pravdy mají hlas.

Ať zkoumal věčnost Řím či Nazaret,

ať kněží nad Gangem, ať v poušti židé:

vždy každé božstvo vymysleli lidé,

nechť snili báje Bible nebo Véd.

To sladké utěšení, víra v božstvo,

vždy byla berlou pro ubohé množstvo,

jež v potu porobenství nemělo

ni oddechu, by myslelo.

Však duchu, který bystře z vlastních sil

jde stopou pravdy, berly třeba není.

Zřím přírody kol mocné vévodění

a z jejích studnic poznání jsem pil,

že hmoty zákon nezdolný a slepý,

jímž kámen padá, tráva pučí v stepi,

jímž krouží všehomíra tělesa,

můj řídí los, ne nebesa.

Jak dětinský to klam, že prabytosť

ta všemohoucí, tvůrčí, nedozírná,

jež rozplodila slovem do nesmírna

všech světů nepočet a věčitosť –

mé malé „já” že hýčká, kvil můj tiší,

mé chtíče hlídá, modlitbu mou slyší,

jak světská „Výsosť” že mých poklon dbá

a slávou lichotit si dá.

Jak malicherně ješitný to blud,

že všeobsáhlý, nadsmyslný všeduch

i chuť mou sytí, hojí i můj neduh

ba o groš se mi stará, jsem-li chud!

Ne! síla hluchá, chladná, velkolepá

ves život rodí, tváří, hněte, tepá,

vše bezděk, slepě nutí žít a mřít

jen proto, že to musí být.

A přec – ať vyřknu zpověď bezelstnou!

přec někdy – – často, když mě nezdar stíhá,

kde pro květ žití sahám, když mě žíhá

pal kopřivy, když s hanbou bolestnou

zřím důmysl svůj směšně oklamaný,

své snahy marné, cíl svůj podkopaný,

když náhoda mě týrá protivná

jak schválnosť jakás podivná:

Když zuby skřípám, že mi poctivý

plod rázné práce vyrván nicotami,

pak hněvem kypím, horlím výčitkami,

jak kdyby los můj nespravedlivý

byl něčí vůlí vědomou tak spředen,

a vinen vším i za vše odpověden

kdos všemocný! Já v Boha nevěřím –

však s Bohem přec se hašteřím.